Ještě před měsícem jsem psát prostě musela. Na jiný projev kreativity jsem neměla sílu. Byla to pro mě terapie. Teď už mě k tomu nic nežene, ale jsem žena pořádkumilovná a chci to své povídání nějak uzavřít. Uklidit. Kdo nevíte, o čem mluvím, začalo to takto….

Babi – moje milá tchýně, zemřela v prvních květnových dnech v jednu v noci, v klidu, s morfiem v kanyle a příští týden ji v urně uložíme do rodinného hrobu.

A proč ten název? Protože jaksi vystihuje podstatu věci. Je to jako s domácí bábovkou, domácí limonádou či domácí marmeládou.

Za domácí smrtí je také příběh, prožitek a emoce.

Možná není úplně nejkrásnější (ta bábovka), ale cosi nedefinovatelného vás láká ji ochutnat. Zatímco osud lidstva mě nechává celkem chladnou, osudy sousedů mě zajímají a taky mě zajímá, jakou umí ta usměvavá ženská odvedle marmeládu. Dělá ji totiž hlavně pro svou rodinu a to znamená, že ji dělá s láskou.

Jistě jste se mnou zajedno, že láska….

Láska je ta nejlepší ingredience.

A co z toho plyne? Vy všichni, kteří máte rádi věci osobní, věci s příběhem a domácí marmelády. Zkuste to! Jestliže před vás život přistrčí tu možnost a vy máte prostor a čas postarat se o své drahé až do konce, rozhodně ji využijte!

Mohu vám totiž zaručit, že pak, pak, až zařídíte pohřeb, uklidíte, vyperete, vyslechnete kondolence a odpočinete si…..Zjistíte, že jste nějak klidnější….znalejší….a určitě, ano, určitě jste o dost silnější.

Při omývání těla jsem s hospicovou sestřičkou zavedla rozhovor na téma: Proč jeden umře rychle, tiše a v klidu a jiný umírá dramaticky, dlouho a bolestně? Vypozorovala za léta služby nějaké schéma?

A VÍTE CO?

Vy, kteří si myslíte, že díky dosaženým postům a vydělaným penězům máte vše ve svých rukou. Vy, kteří jste zvyklí vždy dosáhnout svého. Vy, velitelé a velitelky…Vy srdnatí. Vy nebojácní. Vy, kteří silou vůle lámete skálu, i VY, tiché manipulátorky. Doporučuji zavčasu přehodnotit své postoje. JAK???

Chytrou dělat nebudu. Jen vzpomenu jednu větu: Buď vůle tvá!

Hospicové sestřičky o tom ví své.

Ví, jak jedna jediná modlitba dokáže změnit atmosféru u lůžka umírajícího. Dokáže změnit výraz v jeho tváři. Ne, nikomu boha nenutím. Tím méně jakékoli náboženství. Je ale jasné, že i když jsme díky medicíně odstranili ze smrti to nejhorší tělesné utrpení, ještě tu zůstal velký prostor. Velký prostor pro velké emoce. Jaké chcete, aby byly?

Konec? Hmmm, úvaha hezká, ale konkrétně zase nevím nic. Řekla bych si před časem po přečtení takového blogu. Takže pokračujeme. Konkrétně a realisticky.

SOBOTA

– Babi se budí v 6h. Úpí, sténá, křičí. Daří se mi dostat do ní silný prášek proti bolesti (spolu s morfinovou náplastí na zádech by měl zajistit, aby nebolelo nic). Vypije svoje „kafíčko“, sní jogurt a je celkem v klidu. Ovšem jen do chvíle, kdy začneme s přebalováním. Chápu, že tělo může bolet i navzdory podaným lékům. Chápu, že popletený mozek způsobuje to, že babi se nesnaží nijak ovládat a servítky si prostě nebere. Ale nechápu, kde se v tom scvrklém těle, které už není schopno se na posteli samo ani převalit, bere ta energie. No, pravda je, že zatímco tělo ještě zvládneme, peklíčko vyrábí babi svým jekotem a nadávkami. Ještě že jsme na to dva. Odpo si babi dá ještě bramborovou kaši, ale pije málo. Díky tomu plena zůstává celkem suchá a nemusíme absolvovat večerní horor s názvem : Přebalování.

NEDĚLE

– Babi opět vzhůru od šesti. Že bude něco jinak si uvědomuji okamžitě. Babi stěží polyká čaj a nechce nic jíst. Přebalit ji ale musíme. Tentokrát ale peklo výměnou pleny nekončí. Je jasné, že babička cítí, že přichází konec a života se pořád nechce pustit. Drapne svého syna za ruku a následuje skoro hodina proseb a výčitek. Po této katarzi se manžel vzpamatovává mezi zvířaty na zahradě a já volám sestřičce z Hospicu. Nejvyšší čas. Tohle už sami nezvládneme. Sestřička zapsala tchýni do hospicové péče. Zavedla jí podkožní kanylu a naučila mě do ní stříkat léky. Konec je otázkou několika dnů.

PONDĚLÍ

– Babi už nejí ani nepije. Tekutina vpravená do úst stříkačkou z velké části vytéká, polykání jde stěží. Babička má teplotu a v průduškách se začíná tvořit hlen. Oboje sestřička kvalifikuje jako běžné a normální. Do kanyly podávám morfium, ještě cosi na uklidnění a proti tvorbě hlenu. Babi totiž nemá sílu hlen vykašlávat ani polykat. Při dýchání jí hlen chrčí v ústech a při poloze na bok vytéká na polštář (díky za jednorázové sací podložky).

ÚTERÝ

– Odpoledne se ucpala kanyla. Přijíždí sestřička, zavádí novou a konstatuje, že klesá saturace (tlak krve v periferiích). Konec počítejme na hodiny. Jdu spát ve 23h. Babi klidná, smířený výraz ve tváři, kouká, dýchá.

STŘEDA

– Asi v 1h se budím, jdu se vyčůrat a kouknout na babičku. Už ode dveří, z několika metrů a potmě vím, že odešla. Krátce se pomodlím. Šťastnou a přímou cestu babi! Překonám divný pocit z mrtvého těla. Zatlačím oči. Vylévám z pusy žlutý hlen a umývám jeho zbytky z obličeje. Volám hospicové sestřičce a domlouvám se s ní, aby koronera zavolala až brzy ráno. Probdělou nocí už ničemu nepomůžeme a já mám od 8h službu v jeslích! Nebezpečí ztuhnutí těla snad předejdu tím, když ho udržím v teple, říkám si…a přidávám další dvě deky. Pokouším se usnout. V 5:30h přijíždí sestřička. Volá místo mě na záchranku a zkoumá, který koroner má službu. Oficiálně totiž nejdřív musí tělo ohledat koroner a až poté ho můžete omýt a obléct. To ovšem po několika hodinách od úmrtí už není jednoduché. Službu má koronerka, která se prý nezlobí, když se setká s tělem již omytým, upraveným a oblečeným. Tak se do toho dáme. Jsem moc ráda, že je tu sestřička se mnou. Že mi předem řekla co a jak. Že vše už zná a dělá s takovou samozřejmostí, že je to zároveň praktické i důstojné. Pochvaluje si, jak je tělo ještě ohebné. Svěřuji se s těmi dekami navíc a pak se tomu při loučení, v obětí, můžeme skoro zasmát. Praktické jsme tedy obě.

V 7h přijíždí koroner.

Tedy – koronerka. Mladá, krásná, štíhlá a blonďatá. Ještě najdu manželovi kontakty na pohřební službu. Chce se domluvit přímo tam, kde bude obřad. Přijíždějí někdy kolem 9h. U toho už neasistuju, jsem v práci. Po návratu mě čeká spokojený muž, kterému se během dne podařilo zařídit vše potřebné včetně květin k obřadu a prázdná ložnice. Zavírám dveře za polohovací postelí, plínkama, mastičkama a dalšíma nezbytnostma. Teď už nemusím NIC.

K O N E C