Sraž mě na kolena!

Jenže jsem se do toho při tanci moc položila. Ostatně….jako vždy. Skáču a řvu: „Sraž mě na kolena, výhrůžka se mnou nic neudělá!“ Bylo to začátkem ledna, za mnou pohodové vánoce, vše se dařilo, nikde mráček a já, jak byla ve vší té síle, vylíhne se myšlenka: Tak co tam máš pro mě za další lekci? Sem s ní! Hoď to na mě a žádný cavyky! Sraž mě na kolena…..

   Druhý den na mě padla šílená chřipka. Poprvé v životě jsem při nemoci fakt celé tři dny ležela a potichu fňukala. Bolelo mě celé tělo, každý sval a každá kost (ne, Covid to nebyl)….něco se děje, něco se mění. Napadlo mě a ihned jsem si vybavila včerejší píseň. Tak jo, řekla jsem si o to, ale to by stačilo, ne?

Chvíli trvalo, než jsem se z chřipky oklepala a objevila se bolest v ramenou. Divný. Obě ramena najednou mě nikdy nebolela.

   Začala jsem zkoumat psychosomatické příčiny. Jestliže tak jako já vlastníte nějakou knihu (např. Nemoc jako symbol od Dahlkeho) víte, že je tam toho více, ale nic mi Aha moment nepřineslo. A pak jsem šla k novodobé šamance. Eva Markeska. Eva u mě byla na mém úplně prvním kurzu pro veřejnost. Minul půlrok a já jsem si na Evu často vzpomněla. Když se naučíte své myšlenky pozorovat a usměrňovat, víte, že to není náhoda. Něco ve mně Evu potřebovalo, něco ve mně Evu volalo. A tak jsem jela.

   Eva kolem mě párkrát oběhla s bubnem a chřestidlem a moje ruce začaly dělat podivuhodné věci. Ruce, celé paže i ramena se zmítaly a třásly a třásly, jakoby ze sebe chtěly setřást nánosy staletého ….čehosi. Nechala jsem je dělat co potřebují, jen jsem to pozorovala. Konečně konec.

   Dva dny mě nebolelo nic. A pak začalo trochu bolet levé rameno. Ale jen tak laškovně. Jen při určitých pohybech. Takovýmto bolestem nepřisuzuji velký význam. Ano, na něco mají upozornit. Rameno polituju, pohladím, ale když mi nic víc neříká, nechám to být a časem bolest sama odejde.

   Jenže. V úterý jsem šla na Viliama Poltikoviče a ukázky z jeho filmu Smrt jako brána. Zajímavé, výživné a…..co se to děje? Rameno mě během těchto dvou hodin začalo bolet tak, že jsem se doma s obtížemi svlékala z kabátu. Co to jako má znamenat? Abych vůbec usnula, spolkla jsem analgetikum, které jsem neužila už….no, pár let to bude. Při ranní meditaci jsem si požádala o vysvětlení, ale obratem nepřišlo NIC.

   Když pokládám universu nějakou otázku, odpověď přijde vždy. Ale formy i časy jsou velmi různé. Hmmm, počkáme tedy a uvidíme. Bolest se stávala intenzivnější a intenzivnější. I přez analgetika a v klidu rameno bolelo tak, že mě brněla celá ruka. Pomalu jsem zjišťovala, při jakých všech pohybech ramenní kloub zapojuji. Když jsem zjistila, že se sama ani neučešu, ani neobleču a ve vaně musím stát, rozhodla jsem se navštívit lékaře.

   Ráno už jsem byla vší tou bolestí tak vyčerpaná, že jsem se rozbrečela manželovi v náručí, když se mě pokoušel obléct. Pochoval mě, pohladil mě, utěšil mě, oblékl mě a rozesmál! To vám možná přijde jako běžná situace….ale představte si, jak medvídek mýval chová a utěšuje medvěda grizliho. Vysocí jsme totiž oba asi tak stejně, ale já mám nejméně o 20 kilo víc! Uvědomila jsem si, že když jsem slabá, vyčerpaná a zranitelná, chová se vždycky naprosto úžasně. Proč takový nemůže být pořád?……Jenže bolest odvedla mé myšlenky zase o kus dál.

   Před osmou hodinou jsem si vyzvedla v čekárně pořadové číslo a před třetí odpoledne přišla na řadu. Ještě, že má náš pan chirurg pořadník s aplikací, kterou když si nainstalujete do telefonu můžete skučet bolestí doma. Do čekárny se vydáte cca 30 minut před tím, než přijdete na řadu.

   Rengen, injekce do kloubu, ortéza a nová analgetika kombinovatelná s těmi co už beru…..prý nevratné změny a v budoucnu možná operace…..CHA! Díky za řešení momentální šílené bolesti, ale až pochopím příčinu, kloub bolet nebude. No, to jsem panu chirurgovi samozřejmě nevykládala.

   Zvládneš jít ráno se psem? No jasně, však nohy mám v pořádku….ubezpečuji manžela. V blízkém lesíku si zvesela vykračuji, protože tyhle brzké ranní procházky fakt miluju a rameno v ortéze bolí o několik procent méně než večer. Rozhlížím se po vhodném klacku, který bych čtyřnohému miláčkovi hodila a najednou….letíííím! Není, čeho se zachytit, letím opravdu střemhlav, levým, tím bolavým ramenem napřed, ruku zavěšenou v ortéze.

Řvu bolestí, naprosto nechápu co se stalo. Vzápětí ale bolest přehluší pocit absurdity, až se musím začít nahlas chechtat. ….PROČ, PROČ, PROČ ??? Je jasný, že tenhle střemhlavý let mě má definitivně probrat. Ale co jako mám pochopit? Tak mi to Bože konečně ukaž!!!

   Na pravém chodidle pociťuji nezvyklý chlad a zjišťuji, že pád zavinila podrážka, která se zachytila za kořenem a celá tam zůstala. Botu mám sice pořád elegantně zaplou kolem lýtka, ale zespodu – jen ponožka. Ještě si chvíli jen tak ležím v jehličí a pofňukávám, hodnotím situaci. Ne, v sedm ráno se kromě mě v lese nikdo neprochází. Miláček velepes stojí opodál a pořád čeká na ten klacek.

   Mobil s sebou na ranní procházky neberu. I když občas lituju, že nemohu zachytit okolní krásu, mám bez něj větší pocit ticha a volnosti. Mít ho teď sebou, nejspíš volám SOS, manželovi by se role zachránce líbila. No což. Musím se zachránit sama. To umím. V tom je moje ženská linie silná.

   Otřepu se ze sebelítosti, zvolím nejkratší cestu k domovu a vyrazím. Po chvilce nalézám další absurditu, které se musím smát. Absurditu splněných přání. Toužila jsem po zimních barfoodech ? Toužila….ale druhou botu si teda nezouvám! Jo, ještě ten klacek….

   Doma jsem navlékla na nožky suché a teplé ponožky, uvařila si velké, horké a sladké kafe a pustila si filmovou pohádku, kterou jsem už víc jak týden odkládala…..Potřebuji něco hezkého. Práce počká. Dračí princ. Znáte to? Je to nádhera. Ruská nádhera. Pocítila jsem zašimrání v podbřišku. Pořádně jsem se napila kafe a zaposlouchala se do dračí písně…..

   Ne, nechci vám to vyprávět, ať si to taky užijete. Ale – ke konci probíhá scéna: Princezna klečí na dračím oltáři, kde shořely mnohé její předchůdkyně, dívá se drakovi do ohnivých očí a říká:“ Staň se, co chceš draku, vzdávám se tvé vůli….“

   Vyvalily se slzy zdola, na prsou udělaly veliká kola…a já už vím, že V Í M !!! AHA, AHA, AHA! KONEČNĚ! Nebojte – vysvětlím.

   Je to již několik let, kdy jsem při modlitbě dokázaka říci „Buď vůle tvá“! A opravdu zapojit srdce a tu odevzdanost prožít. Od té doby zmizely mnohé strachy, zejména ty, týkající se seberealizace. Ukázala se cesta, otevřely nové obzory. Prostě nádhera. Jenže.

   Nikdy mě nenapadlo, fakt ani ve snu, ani ve spřše, ani v nejhlubší relaxaci….že podobné odevzdání bych mohla pocítit vůči jiné lidské bytosti. Ano, vůči partnerovi. A můžu vám říct svůj velký, zásadní objev? Právě v TOM nejspíš tkví tajemství krásného vztahu.

   Asi znáte Vendula Šmídke Kociánová – labužnice života a její definici vztahů. Ona dělí muže na Vykopávače, Brusiče, Laskače a Krista. Když jsem kdysi tuto její teorii objevila, líbila se mi, protože manželstvím s vykopávačem jsem prošla a přesně splnilo svůj účel. Můj druhý muž Jiří je Brusič. Ano, už přez dvacet let brousí ze mě diamant, plošku po plošce. V poslední době se sem – tam měnil na laskače, ale vždy jsme se vrátili do vyjetých kolejí. A teď? Víte co? Když změníte sami sebe, svůj zásadní životní postoj…..nemusíte měnit chlapa! On se změní též. Ten můj je od čtvrtka Laskač a neumíte si představit, jak si to užívám.

   ON samozřejmě o ničem neví. Můj muž není žádný intelektuál, spíš takový machista kombinovaný s šovinistou ze staré školy. Hlavně žádné duchaplné rozhovory! Taky má svůj věk…letos mu bude 67let. Nemá cenu mu nic vysvětlovat, tahat ho s sebou na duchovní přednášky či koncerty křišťálových mís. Stojí v mém životě jako pevný maják a já si kolem bouřím. Vždycky jsem si ho vážila. Vždycky jsem věděla, že je naprosto spolehlivý, pomáhající a podporující. Moje tělo s ním žažilo vše, co v životě tělo ženy nejspíš zažít může a byly to radosti převeliké. Ale své kompetence, své sny, své ambice jsem si držela vždy u sebe. A radovala jsem se, jak má síla roste.

   Ne, netrklo mě, že největší lásku a souznění cítím ve chvílích největší slabosti. Ne, netrklo mě, že bolest propukla v LEVÉM rameni při přednášce o SMRTI. Potřebovala jsem k porozumnění pohádku. Ale od toho přece pohádky jsou, ne?

   Úplně cítím, jak mnohé z vás, vy, co jste si odevzdání se partnerovi ještě v srdci neprožily, kroutíte hlavou. Sama bych si ji ještě před měsícem ukroutila.

“ Staň se co chceš muži můj, vzdávám se tvé vůli….“ Absurdní je totiž to, že jakmile se takto vzdáte – odevzdáte, už nepřijde žádný útok. Ne, fakt NIC nepříjemného. Když jste v naprostém přijetí, žádné nepříjemnosti už nepotřebujete. A SVOBODNÁ VŮLE? Tento boží dar nám přece nikdy nikdo vzít nemůže.

   Poučení z krizového vývoje? (Pardon, ale nemohla jsem si odpustit tuto formulaci srozumitelnou jen pro starší ročníky). Žádné další srážení na kolena prosím! Raději pomalu a něžně. Snad další lekci pochopím i tak.

S láskou Ivana

P.S. Pohádku Dračí princ najdete na YTube