Měsíc nezvaných návštěv a horkovzdušná tchýně.

Už pátý týden máme doma tchýni, nechodící, 85let…většinou usměvavou, zato naprosto mentálně zmatenou a mimo realitu.

Jak jsem k tomu přišla?

Snadno. Babi přestala být samostatná, potřebovala dohled a rok si ji střídaly ve svých domácnostech její dvě dcery. Po této době byla jedna z nich sama zralá na chodítko a druhá na Bohnice. Nevymezila jsem se dostatečně, protože jsem babču měla vždycky docela ráda. Takže volba mezi eldéenkou (léčebna dlouhodobě nemocných) a naší ložnicí byla celkem snadná.

Samozřejmě máme žádosti ve třech domovech důchodců (i v jednom soukromém), ale když se vrchní sestra dozví, že babička je těžký diabetik, injekčně inzulín 4x denně, mentálně zmatená, s rakovinou v terminálním stadiu a asi 10ti různými léky k tomu, už je celkem zbytečné dodávat, že vlastně nechodí, má plínky, ale musí se hlídat, protože někdy je schopna vstát a jít, protože neví kde je, ale ví, že doma není. Vrchní cosi zakoktá a praví, že se nám ozvou….kdy?…..Na svatýho Dyndy.

 

Babičku k nám manžel se švagrovou dovezli v sobotu.

V neděli jsem po třech měsících začala menstruovat (je mi 54let a už nejméně 10x jsem měla dojem, že je to naposled).

Babi první týden ještě s dopomocí chodila. Já jsem zapůjčila chodítko, nástavec na WC a pokoušela se ujasnit si vlastní pocity. Nic nebylo jasné ani jisté a dohoda, že babi u nás bude 14dní a pak ji zase odvezeme k jedné z jejích dcer, mě udržovala v pocitu, že se vše vrátí do starých kolejí a my s manželem do své ložnice.

Tak nějak ze srandy mě napadlo…babička, menstruace, …co asi přijde do třetice?

A v pondělí tu byl!

Virus s velkým C. Poznala jsem ho okamžitě, protože hlava a celé dolní končetiny k tomu mě dohromady nikdy nebolely.

Mezitím se babi propadla do naprosté zmatenosti a demence. Myslela si, že ji chceme zabít (otrávit) a tudíž nejedla, nepila ani nebrala léky…..nesměli jsme se k ní ani přiblížit. Zato volala z okna o pomoc, bušila do zdi různými předměty a svého syna osočovala z nejrůznějších kriminálních činů. My jsme nejdřív povolali její „nejoblíbenější“ dceru a když ani ta nic nezmohla (byla podplacená a nastrčená) volali jsme záchranku.

 Babi je interně zcela v pořádku.

Pravila paní doktorka. To, co se jí děje v hlavě musíte řešit s obvodním psychiatrem. Den a noc bez léků, bez spánku, bez jídla, bez pití a bez inzulínu jí celkem vyčerpal. Ráno byla zase hodná babička, ale na záchod jsme ji s manželem táhli oba. Ještě ten den jsem tedy vypůjčila „gramofon“ (proč se tak nočníku pro dospělé říká tedy fakt nevím) a polohovací postel.

To, že je na návštěvě také menstruace a Coronavirus jsem vnímala spíše okrajově. O tyto dva hosty jsem se sice postarala pomůckami k tomu určenými, ale nasazovat si respirátor při nasazování babičky na gramofon…..to jsem prostě nezvládala. Manžela jsem zato nakazila okamžitě. Tedy, nákaza byla spíš v jeho režii, neb vkládat sliznici na sliznici si prostě neodepře, ani kdybych měla dýmějový mor. Nepopírám, že myšlenka na rychlý covidový babiččin konec mi také proběhla hlavou a nebyla mi přímo nesympatická. Jenže babi si poručila vývar s knedlíčkama a řízky. O covidovém konci jsem přestala přemýšlet.

Zakoupili jsme plínky.

Začalo se to vyjasňovat. Je zřejmé, že babi už nelze nikam převážet. Ani do jiné domácnosti, ani k odbornému vyšetření. S námahou a dopomocí zvládne vstát a udělat půlobrat tak, aby dosedla na gramofon. Zaplatili jsme si concilium hospicové lékařky. Babi šestým smyslem ihned identifikovala doktorku v domě a zázračně ožila. Rozdávala úsměvy, vtipkovala na účet plínek a gramofonu a jako zlatý hřeb předvedla chůzi cca čtyřmetrovou s mírnou dopomocí. I bez diplomu muselo být každému jasné, že tahle veselá babička rozhodně do hospicu nepatří.

Covidovi se bez patřičné péče u mě nelíbilo. Při odchodu na mě ale ještě hodil takovou bolest zad, kterou jsem si pamatovala z doby, kdy jsem si zamlada přivodila vybočenou ploténku. Absurdita situace mi docvakla v momentě, kdy jsem se sténáním a hekáním hledala vhodnou postelovou polohu a najednou se zjevil mezi dveřmi sexuálně navnaděný manžel. Spíme totiž díky babičce v postelích a pokojích opuštěných nedávno našimi syny. Představa jak v této situaci hlasitě masturbuji mi přivodila záchvat smíchu, který měl rozhodně větší šanci mě zlikvidovat, než coronavirus, který definitivně a zahanbeně opustil náš domov.

Ráno dorazila jedna z babiččiných dcer a já jsem po dvou týdnech s opravdovým potěšením vyrazila do jeslí. Ano, pracuji na půl úvazku jako chůva v jesličkách a paralely mezi plínkami, dorozumíváním a bryndáčky jsem najednou viděla ve zcela jiném světle.

Babička začala být vtipná a milá.

Nejspíš vlastně nevědomě, ale rozesměje mě často.

  • Nepřikrejvej mě. Já jsem horkovzdušná!
  • Co je to? Babi postrkuje po talíři malé, zelené výhonky, kterými jsem dozdobila rizoto. To je babi řeřicha….abys měla vitamíny! „Řeřicha, řeřicha, bude dobrá do břicha!“
  • Po ránu…“Babi, copak se ti zdálo hezkého“ – „Dneska mi nic neposlali!!!“

Další den sestavujeme výbavičku, neb se jí narodilo miminko. Pak mi velice důvěrně a šeptem sděluje, že se její syn (můj muž) bude rozvádět, neb by tu svou stíhačku jinak zabil. Pak vyhlíží taxik, který pro ni poslal arabský šejk.

Vzpomněla jsem si jak jsem jako malá otvírala pytlíčky se „štěstím“ ….co tam asi bude?

Jídlo si babička vyloženě užívá. Ke každému obědu musí být polívčička a dva dny za sebou stejná? No to přece…..Se zatrnutím si uvědomuji, že už je to týden, kdy jsem z nočníku vysypávala bobek. Nj., když pořád jen leží…kapu do čaje projímající kapky. A zase …a zase…..a pak můžu porovnat rozdíl mezi posranou babičkou a posranou Aničkou. Víc, jak 80 let rozdíl, ale smrdí to stejně. Akorát s Aničkou v jeslích je očistná manipulace jednodušší.

Masíruju babi ztuhlá záda a vtírám do bříška mastičku léčivku…..“Víš jak se jmenoval pejsek, kterého jsem měla jako malá holka?“ – „Jakoty“…??? Chachááá. Najednou mi dochází, jaké je to vlastně štěstí. Vyzkoušet si to. Poznat, že tahle moje představa o mě samé není mylná.

Líbím se sama sobě jako středobod rodiny. Jako ta, co má náruč vždycky otevřenou, ruce stvořené k hlazení a slova útěchy na jazyku. Ale taky už vím, že chtít zdaleka nestačí. Základem je přijetí a měkkost a přiznání si vlastní slabosti. Udivuje mě, jak je to vlastně snadné a vůbec mi nevadí utírat hovna když cítím vděčnost a přijetí. Když spočívám v lásce. K babičce, k Bohu a hlavně – sama k sobě!

„Já jsem tak ráda, že jsi v čekárně se mnou!“…povídá dnes babi.

Ráda bych babičce upřímně odpověděla, že s ní počkám až do konce. Až si ji zavolají. Ale fakt nevím. „Babi, budu s tebou dokud budu moct.“ Představa klidné babičky, která naposledy vydechuje v naší ložnici, držíce mě za ruku se mi líbí. Děkuji za možnost si tuto představu naplnit a potvrdit. Ale co když to bude jinak? Co když babi začne v noci křičet a nevyspím se? Co když bude zlá a útočná? Uvidíme…až babička „dozraje“ do hospicové péče, můžu se rozhodnout. Můžu se v měkkosti a ohleduplnosti sama k sobě vzdát této šance. No…tak to bude těžší. Budu muset sama sebe přijmout i tak.

O tom to totiž celé je. Už chápu ten tvůj trochu potměšilý výraz, Bože. Hezky jsi mi to naservíroval. Ostatně – jako vždy. Díky!!!

P.S. Nakonec jsem měla babi doma až do konce. Více než tři měsíce. A občas jsem si ulevila sepsáním dalšího povídání. Blogy jsou celkem čtyři, ten následující zde.

 

 

 

 

Jsem vášnivá malířka, experimentátorka, inspirátorka a objevitelka skrytých možností. Pomůžu vám namalovat váš první opravdový obraz a zjistit, že malování je hra plná vzrušení a dobrodružství. Můj příběh najdete tady.
  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Obraz? Chci to zkusit!

    E-book o tom, jak, čím a na co namalovat opravdový obraz.