Ivana KnapováTento (zatím) mrňavý leč důležitý kousek těla je prostě pindík. Ve dvou letech teda rozhodně ano. Ale už v tomto věku jsou s ním lecjaké potíže. Když chlapeček při čůrání sedí (a to je nutnost, pakliže nedosahuje výšky, kdy pindík kouká do záchodové mísy) musí svůj nástroj vědomě nasměrovat dolů, aby si nečůral mezi kolínka. Pindík v tomto věku, vzhledem ke své velikosti, je totiž vůči zemské přitažlivosti rezistentní. Při posazení miláčka na mísu či na nočník tudíž zavelím: „Pindíka dolů!“.
Trochu to připomíná vojenské: „K nozé zbraň!“ Až na to, že zbraň zůstává u nohy až do dalšího povelu. Ne tak pindík. Navíc – chlapečkové bohužel pindíka vnímají jaksi samostatně, jako svébytnou bytost. Nedávno mě o tom znovu přesvědčil Tomášek.
Sedíc na míse velkého záchodu nejprve uposlechl příkaz (dolů zastrčit), ovšem vzápětí, sotva jsem se otočila druhému miláčkovi upravit čepičku….křičí zoufale: „Čůlá lovně, čůlá lovně!!!“ Ano. Zoufalá jsem byla taky. Dávka zrádné tekutiny skončila z části v kalhotách a na dlaždičkách kolem mísy vytvořila slušnou louži. Už jsme u venkovních dveří, další tři dětičky (kterým se naštěstí nechtělo čůrat znovu ihned poté, co jsem je po společném čůrání všechny oblékla….)nabalené do sychravého počasí jak pumpičky, já kabát a boty….
Děti vystrčím na zahradu, aby se nezpotily. Snad se během těch 5ti minut co je tam nechám samotné nepřizabijí. Kabát a boty dolu. S Tomíkem po schodech nahoru, najít náhradní oblečení, převléct (i ponožky!), bundu, boty, čepici, – hadr! Tomíka na zahradu, vytřít louži, obout, kabát, UF!
Co je na tom zajímavého a vede mě k úvaze výše zmíněné? To, že Tomíka ani nenapadlo, pindíka přidržet v žádané poloze. Dal mu důvěru. Dal mu svobodu.
Vnímají muži tuto svou část jako samostatnou bytost?
Jóó, my ženy zkušené o tom víme své. „Má mozek v kalhotách“. Slyšíme celkem často. Ale stěžující si kamarádka chce říci, že jejímu muži se, víceméně snad dočasně, mozek v těle přestěhoval. Kdežto já zde vedu úvahu o tom, zda je penis svébytná bytost. Nebo spíš o tom, zda ho tak muži vnímají. Mozek totiž většinou mají pořád na svém místě, zůstávají příčetní i při smyslech. Přesto se mnohdy jejich penis chová naprosto samostatně a nezvladatelně. Bohužel po překročení školkového věku už se to netýká čůrání.
Penis svého partnera musí brát žena velice vážně.
Nejlépe ho rovnou adorovat. O tom mluví snad každá příručka o kvalitním sexu. A kvalitu – tu si přece zasloužíme! O svém intimním životě se zde rozepisovat nehodlám. Za vše ovšem hovoří tato báseň, která ze mě vypadla před pár lety:
Když se mnou nemluvíš
Když zády ke mně spíš
Já vím, co udělám!
V tmavé noci, bez emocí
Promluvím si přímo s NÍM!
Dám mu ochutnat své sliny
Slížu všechny svoje viny
A ON mě miluje
ON se mi nebrání
On naše manželství zas, znovu – zachrání!
Tak jak to je, pánové?
Domluvíme si nějaké znamení, kdy komunikuje horní mozek a kdy vstupuje do debaty ten dolní? Máme přistoupit na výmluvy typu: „ Já za to opravdu nemůžu, to On si začal….!“??? Mluvíte s Ním? Ptáte se Ho na jeho názor? Vlastně ale nemohu říct, zda je to špatně.
Je jasné, že pro všechny je dobré, když je penis samostatný, nezávislý, spolehlivý, sebevědomý jedinec a šovinista k tomu. My pak víme, jak s ním zacházet ku své spokojenosti. Ale přece jen, – chlapi, nezapomínejte prosím, že váš hlavní a velitelský mozek je v hlavě a až PAK, až PO, je ten mozek pohlavní.
Jako chůvička jesličková se zavazuji k tomuto světovému problému přispět tím, že změním povel. Nadále již budu používat jen:
„Dolů zastrčit – a pohlídat!“
S láskou ivka (sepsáno v červenci 2021)
P.S. S prací chůvy jesličkové letos po pěti letech končím. I když jsem si po prvních dvou letech snížila úvazek a dnes už jsem s miláčky „jen“ dva dny v týdnu, jsou to galeje. Ale úsměvné. Proto nemohu odolat a několik blogů inspirovaných touto profesí vám sem vložím.
