Jesle gender studie

napsáno asi v roce 2018

Práci jsem získala díky kolapsu mé předchůdkyně.

Skolilo ji to po dvou měsících této práce. Kolegyně, se kterou se střídám na jednom pracovišti – drsná motorkářka – má tento rok již pošesté antibiotika. Masakr? Rizikový příplatek? Chůva v jeslích!

Již rok mám 4 dny v týdnu (desetihodinové směny) od 7 do 17h na starost čtyři dětičky od cca 1,5 do 3 let. Jako chůvy čelíme nejen různým kmenům záludných dětských bacilů, ale zejména více či méně vyvinutému egu těch malých roztomiloušů. Ještě nejsou zasaženi školským systémem a pomalu se srovnávají s tím, že ta teta, u které je maminka občas nechá, jim nedovolí úplně všechno.

Snažím se je „rovnat“ a organizovat co nejméně. Postupně. Kdo co snese. Snažím se vnímat jejich odlišnost a jedinečnost. A když se mi podaří je po obědě uspat, ještě chvíli nad nimi sedím a užívám si té čistoty a andělské nevinnosti. Hrozně mě baví pozorovat třeba to,

jak se v tomto věku projevuje pohlaví a sexuální orientace.

Anička (3roky) se nenápadně přiblíží k Honzíkovi (pěkný raubíř, čerstvě 3roky) zaujatému hrou s bagrem a dá mu pusu. Honzík vyskočí, zamračí se jak nejvíc dovede a se slovy: „sem zlej!“ se uklidí i s bagrem na druhou stranu místnosti.

Mezitím se k Aničce nenápadně přitočí Šimonek (pouze 2roky! ) s obručí, do které Aničku lapí a pomalu si ji přitahuje k sobě. Ta se ovšem rychle vzpamatuje, vymaní se z obruče a s opovržlivým zvoláním :“mrňousi!“….se jde věnovat kočárku s miminkem. Co myslíte? Mají to nakoukané? Těžko.

Toníkovi (2roky) je více než sympatická naše nejmladší, Janička (1,5roku). Půl dne pečlivě hlídám přenos bacilů (Toníkovi trochu teče z nosu). Zabráním nenápadnému vyměňování lžící při obědě, vzájemnému ochutnávání pití (každý má svůj hrníček s násoskou) a poté, co si odběhnu na toaletu (několikavteřinová záležitost) přistihnu Toníka, jak s gustem pusinkuje chechtající se Janinku po celém obličeji.

Toníkovi také zatím neřekli o MeeToo, jelikož často Janinku plácne po prdýlce. Ta ovšem jako správná ženská dělá „jakože nic“. Stěží se řídí radou z filmu Tenkrát na západě. Buďto přes plínku vůbec nic necítí, nebo to prostě umí. Má to v genech.

Děti se rodí jako hotové, svébytné bytosti. Geny jsou rozdané, povahy nalajnované. Prostředí a výchova je možná ovlivní v názoru na to, co je běžné a normální. Více či méně rozvine jejich sebedůvěru a nadání.

Zajímavá je ještě jedna věc. Vypozorovala jsem, že holčičky jsou zároveň víly i dračice. Chvíli s gustem závodí na motorkách a pak se přijdou pomazlit. Kluci jsou buď nezávislí, nebo milouši. Až na Honzíka (sem zlej), kterého jsem milovala pro jeho vášnivou povahu. Všechno dělal s maximálním nasazením. Také spal. Ovšem procitnutí bylo trochu problematičtější. Nejspíš si ve chvíli přechodu do reality vzpomněl na maminku a zapomněl, že je vlastně zlej. Často se objevily slzičky a už se drápal na klín. Když jsme se ještě úplně neznali, začala jsem ho v této situaci, přituleného v náruči houpat a zpívala mu. „Nehoupej!“…..“Nezpívej!“……“Nefuň!“……“Nedýchej!“ Chtěl prostě ještě chvilku pobýt ve světě snů a tulit se, ale nic rušivého! Já jsem se ovšem málem začala smát nahlas. Toto se dokonce ujalo i u nás doma. Manžel často využívá u televize má prsa jako polštářek, kdežto já ještě popíjím čas a cosi k němu ukusuji…..“Nemlaskej!“…..“Nesrkej!“…..“Nefuň“…..a už se chechtáme oba.

Prostě – práce snů! Asi vám o ní budu vyprávět častěji. S láskou – ivka

Jsem vášnivá malířka, experimentátorka, inspirátorka a objevitelka skrytých možností. Pomůžu vám namalovat váš první opravdový obraz a zjistit, že malování je hra plná vzrušení a dobrodružství. Můj příběh najdete tady.
  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Obraz? Chci to zkusit!

    E-book o tom, jak, čím a na co namalovat opravdový obraz.