Sbohem jesličky, sbohem dětičky!

napsáno červenec 2022

S koncem června skončila má jesličková kapitola.

Před pěti lety jsem nevěděla kudy kam.

Věděla jsem jen s naprostou určitostí, že se šitím polštářků a vším ostatním pod hlavičkou Ivky – Lehkoživky chci skončit.

Dvacet let mě živilo to, co jsem si sama vymyslela a zrealizovala. Splněný sen. Jenže. Potřebovala jsem se přesunout na vyšší level umělecké činnosti a nedokázala jsem to bez zastavení. Zastavit se? Nedělat NIC?

Sama před sebou bych si to ještě obhájila, ale před manželem?

Jak si to jako představuješ???

Rozhodla jsem se tedy, že si „odpočinu“ v zaměstnaneckém poměru a zahájila jsem kariéru jako chůva jesličková.

Záhy jsem zjistila že představa : přes den dětičky, večer barvičky …. je hodně naivní. Byla jsem z dětí tak vyšťavená, že jsem po návratu domů sežrala na to jsem přišla. Pak jsem nejméně na hodinu usnula a pak jsem měla energii akorát tak na nekonfliktní konverzaci s manželem a čumění na televizi.

Na svůj sen jsem ale nezapomněla.

Pomalu, krůček po krůčku….Po prvním roce jsem si zkrátila úvazek na 75% a pak dokonce na 50%. Bylo pro mě velkým vítězstvím, toto předložit mému muži bez nároku na diskusi. Uskrovním se a jdu za svým snem. Na občasné neplánované výdaje ( např. opravy zubů a auta) mám přece muže. ŽE.

Práce v jeslích s sebou nese mj. velkou školu empatie a porozumění. Snažíte se porozumět dětskému žvatlání v době, kdy mu rozumí většinou jen maminka. Myslím, že každá chůva má vypěstovanou zejména speciální citlivost na zvuky a tělesné signály týkající se vyměšování. Že je to jasné?

Myslíte, že vystačíte s pouhým e-e?

Období, kdy maminka přestane používat plíny, protože odhadne, kdy miláček potřebuje na nočník dost předčí dobu, kdy to odhadnu já. Nejen kvůli tomu, že dítě tak neznám, ale hlavně kvůli tomu, že tam mám čtyři miláčky pohromadě.

Na slova spoléhat nelze. Vzpomínám na Sebíka. Jeho výraz KAKAJU neměl s vyměšováním nic společného. Překlad: Já chci skákat na trampolíně! Ale než jsem to pochopila!!! Jeho další oblíbená slova byla NUDYJA (mám nudli) a BABOJA (udělám bábovku).

To, že si děti oblíbí nějakou slabiku, je celkem běžné. Tomášek nejraději používal: TATÚ, TUTÚ, TETÚ….(tatínek, auto, teta – tedy já).

S řečí a dorozumíváním to bylo často k smíchu,

ale občas až k pláči. Učila jsem děti, aby jasně říkaly své jméno. Pak jsem se ptala, jak se jmenuje maminka. Nikdo nevěděl. Maminka je prostě maminka a přes to vlak nejede. A co tatínek? Děti, jak říká maminka tatínkovi, když sedíte společně u stolu? Jiřík: KEČUP!

Mnohdy mi děti svou logikou připomněly mého drahého muže. Teto??? Už budeme jíst? Ano Tadíku. A co budeme jíst? Polívku, rybičku a bramborovou kaši. – A šunku? Ne, Tadíku, šunku nemáme.

Tak už ohřej tu šunku teto!!!

….Ne, to není konec. Tadík vyjedl všechnu kaši, ale obalená treska zůstává v mističce. Teto? Máš ještě kaši? – Ano Tadíku, ale papej taky rybičku. ….Až spapám rybičku, dáš mi šunku???!

Když jdeme ven a potřebuji dětem pomoci s oblékáním, přistavuji si dětskou židličku. V kleku dlouho nevydržím.

Vašík: Co je to? Přece židle. Abych si sedla. (Na stejných židličkách sedí děti kolem stolečku)

Vašík: Sedlák… Ne, Vašíku. Hele – teď stojím a teď jsem si sedla. Sedlák je pán, který má pole a pěstuje brambory. Hmmmm. Oblékáme. Než nasoukám děti do mikin, bundiček, termokalhot, čepiček a botiček, chvíli to trvá. Diskutujeme o jiných věcech. Najednou Vašík: A jak se jmenuje??? Kdo Vašíku? …No ten pán, SEDLA.

Čaj, který jsem ráno dětem uvařila je v době svačiny ještě vlažný. HOKÝ – odsouvá skleničku Denýsek. Neboj, není to horké, jen trošku teplé, napij se. HOKÝ…trvá na svém Denýsek. Ale napít se můžeš, ne? Vzdávám debatu o teplotě nápoje.

CI – JETĚ – HOKÝ

…..dolévám Denýskovi čaj.

O tom, jak se genderové rozdíly projevují vlastně hned po narození jsem už myslím jednou psala. Ale mám další roztomilé historky.

Márinka je blonďatá víla.

Ten den přišla v růžových šatičkách, na bříšku obrázek princezny Elzy. Budeme tancovat kolo kolo mlýnský, jo? Chytá za ruku Davídka, který zatím nemluví česky. No, nemluví zatím vůbec, ale nechá se Márinkou zatočit dokolečka a potutelně se usmívá. Je to jeho první jesličkový taneček. Když vedu děti k tanečku já, neúčastní se. Nejspíš prostě nejsem jeho věková kategorie.

Márinka sedá na jezdícího slona. Pojeď, já ti zazpívám! Vybízí Davídka. A Davídek jde. Tedy – spokojeně se sune na skákací kravičce. Vábení sirény v praxi.

Génius, génius!

Křičí Kája velmi nahlas. Od té doby, co se naučil lépe vyslovovat, si dává na hlasitosti záležet. …Nius…nius. Opakuje jako ozvěna rozchechtaná Terezka a honí Káju s dětským kočárkem na panenky v rukou. Karel krouží na malém prostoru hracího koberce s umělohmotným stavebním kolečkem . BÁC! AVÁRKA!!! Zvolá najednou a mrskne sebou o zem. Terezka už se taky válí. Génius, pomůže! Vyskakuje Kája a podává Terezce ruku. Tento scénář jim v reprízách vydrží skoro deset minut. Chechtám se. Vy jste moji géniové!

Musím konstatovat (po pětileté zkušenosti), že práce s malými dětmi v sobě nese obrovský rozpor.

Na první, dokonce i druhý pohled to vypadá úžasně idylicky.

Ale je to práce velmi, velmi vyčerpávající. Teď bych mohla několik dalších stran zaplnit úvahou o tom, proč. Matky víc jak jednoho dítěte o tom ví své.

Já jsem se těch 5 let fakt snažila a dost často mě to s dětmi bavilo. Ale končím s velkým ulehčením. Stačilo! Obdiv všem ženám, které u této a podobné práce vydrží bez pocitu vyhoření, vstřícné a chápající….Jsou to láskyplné galeje!

Jsem vášnivá malířka, experimentátorka, inspirátorka a objevitelka skrytých možností. Pomůžu vám namalovat váš první opravdový obraz a zjistit, že malování je hra plná vzrušení a dobrodružství. Můj příběh najdete tady.
  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Obraz? Chci to zkusit!

    E-book o tom, jak, čím a na co namalovat opravdový obraz.