Jezero

Miluje vodu, jezero, tajemno. Miluje, když se trochu bojí. Miluje, když může plavat nahá. Už v mládí  zjistila, že toto všechno může mít najednou, když se jde vykoupat v noci.

Díky tomu blbému vynálezu, kterému říkají letní čas, musí tedy čekat na tmu skoro do půlnoci. Ale stojí to za to. 

Má “své” jezero. Uvědomuje si, jaký je to dar. Na kole kolem řeky sotva pět kiláků, písčitá pláž. Poslední opozdilci odejdou chvíli poté, co zavře stánek s občerstvením. Později večer sem zajde ještě pár pejskařů, aby se jejich miláček po parném dnu také namočil. Kemp, kde se často hraje a pije dlouho do noci je na druhé straně jezera. Dostatečně daleko. 

“Jedu se vykoupat”, prohlásila, když se na obrazovce objevily závěrečné titulky. Jasně že chtěla jet sama, ale kdyby se ozval, neodehnala by ho. Jenže na ní kouknul jak na novou elektronickou hračku, u které ani netuší, jak ji zapnout. Vždyť už jsme se dnes koupali!

No jo…ve slunci, v plavkách, v normálnosti. Vyčesala dlouhé vlasy do drdolu, popadla v koupelně ručník a už byla pryč. Páníček a  pes se nenamáhali ani zvednout hlavu. 

U kraje malé, písčité pláže postavila kolo a nedočkavě stahovala triko, šortky, kalhotky…Blaženě se zastavila až s vodou u kolen a soustředila se. Přepla od vnějších vjemů a pocitů do pocitů uvnitř těla. Dlouho si myslela, že je to úplně normální a umí to každý. Pak zjistila, že je to celkem výjimečné a divné. Snažila se nepřepínat. Dnes už ví, že je to DAR.

Nevnímá zvuky z protějšího břehu. Zapomněla, kde nechala kolo a hromádku oblečení. Neslyší komáří bzučení. Vnímá jen přítomný okamžik a pocity ve svém těle. Je jich tolik! Tolik dimenzí! Pět smyslů je moc, když doopravdy cítíš a vnímáš. Aby se ponořila ještě hlouběji, zavřela oči. Otevře je, až bude na vlně. Na vlně blaha.

Chodidla jsou zabořená v jemném písku, voda zatím laská jenom lýtka a vykládá pokožce, jaké to bude, až…Voda je příjemně teplá, protože slunce už nebodá, nepraží a nepřivlastňuje si veškerou pozornost. Vzduch je mírně chladivý a lehounký větřík prozkoumává stehna, záda, zadeček. 

My chceme volnost! Chceme cítit vítr, chceme taky plavat! Uslyšela co jí říkají vlasy a musela rozpustit drdol. Tohle teda není moc praktické, bude muset spát na ručníku, nebo po příjezdu domů půl hoďky fénovat. Ale co už…pocity prostě nejsou praktické!

Celé tělo už se těší, až se obejme s vodou. A ona si to těšení vyloženě užívá. Jak malé dítě počátkem adventu! Do vody vstupuje velmi, velmi pomalu. Až když jí voda sahá až k pupku, položí se do její náruče a udělá první tempo. Další a ještě jedno….a pak skloní hlavu a voda se nad ní zavře. Neslyšně a neviditelně vpřed. Její vlasy plují za ní a jsou blažené. když jí dochází dech, přetočí se na záda a vystrčí hlavu z vody. teprve teď otevírá oči. 

Hvězdy se zdají tak blízko…když se vznáší beztíže nad hladinou, najednou má pocit jakoby neplavala v jezeře, ale ve vesmíru. Dá se pocítit nekonečnost ?

Miluje vodní stav bez tíže. Když je tělo nahé, voda ho hladí a teple se dotýká…všude. Když zmizela zemská přitažlivost, zmizelo vědomí rozměrnosti těla. Je bezrozměrná, je vodou ve vodě, je hvězdou v prostoru vesmírné nesmírnosti. 

Zapojí i ostatní smysly a postupně si uvědomuje, jak voda voní, jak chutná a co říká. Baví jí změna, která nastává, když se ponoří. Baví ji, jak ticho ještě více ztichne. Jak se vlasy kolem ní vznášejí jako vodní rostliny, jako chaluhy, do kterých se zamotává. Baví ji, jak je voda v hlubině studená a směrem k hladině se otepluje. Baví ji bez hnutí spočívat na hladině. Splývá se vší tou krásou. Jezero je její. Ona je jezerem. Jezerní paní. 

Pomalu, velice pomalu se vrací ke břehu. Jenže se jí ještě nechce z vody. Sedá si na mělčině do písku, nabírá ho do dlaní a potírá se s ním všude, kam dosáhne. Pískový peeling.

Najednou ji z pískové hry vyruší nesourodý zvuk. Někdo tu je! Ne! Neotočí se! Nevyskočí, nevykřikne….čeká. Ztuhlá jako socha, rozechvělá očekáváním a strachem. Masakr. Takto tváří v tvář se se strachem ještě nesetkala. Čeká. Tajemný kdosi přichází a sedá si za ní do mělké vody. Čeká. Vzápětí její prsa přijímají dvě dlaně plné mokrého písku. Jsou to mužské dlaně. Zaklání hlavu a propne hrudník. Prsa jdou dlaním vstříc.

Ach…tuhle vůni přece zná! Zná i ty dlaně, zná i ten hrudník, o který se může opřít, když se trochu zakloní. Miluje nebezpečí, ale ještě víc miluje ten moment, tu vteřinu, když se nebezpečí rozplyne a ona ví. Ví, že je doma. Jak překvapující. Známé tělo v neznámé situaci. Jak vzrušující!

Prosím, ať je sticha! Slyší jen vodu, písek, jeho dech a vzdálené zvuky z kempu. Je sticha! Je nahý, nekontrolující, nehodnotící, teplý, pevný, pomalý a nápaditý…Posouváme se jako krabi alespoň částí těl do suchého písku. Je rozcitlivělá, vodou i nocí připravená, chtivá a žádoucí, mokrá a pískem obalená, vláčná a přijímající. Vznáší se na vlnách rozkoše a voda nese do kempu zvuky slasti.

Musíme se umýt, jinak bude auto plné písku. Dám kolo za tu boudu a ráno tě sem svezu. Teď už potřebuješ pod peřinu. Mluví. Ale teď už jí slova nevadí. Už ji neruší. Už ho zase miluje, jako tolikrát před tím. Potřebuje vymýt z vlasů písek….a pod peřinu.