Výchova synů v Čechách 1

Moji milí!

Kdy začít? Kdyby Matyáš (ten starší) měl psát někdy svůj životopis, mohl by začít: Narodit jsem se teda fakt neměl!
Když mi bylo 25let, s jeho tatínkem jsem byla již nějakou dobu vdaná a antikoncepci jsem nepoužívala. Jednoho dne jsem se ale po zralé úvaze rozhodla zajít na gynekologii, abych nějakou konečně nasadila.
Dozvěděla jsem se, že nejméně devět měsíců se o to nemusím starat, neb jsem těhotná.

Marketingová guru, podle které jsem postavila wwstr praví: Blog alespoň 1x za 14 dnů! No, taková frekvence se neslučuje s mou leností a taky nechci psát o prdu a ještě k tomu bez inspirace. Přece jen mám ale dlouhodobě pocit, že jestliže by vás mohlo na mém životě něco zajímat, je to výchova mých synů.
Tedy spíš období jejich dospívání. Než se proměnili v muže, bylo to tedy přinejmenším zajímavé. U každého jinak, ale u obou.

S Bohem jsem tehdy zdaleka neměla tak blízký a nadstandartní vztah, jako dnes. Přesto jsem okamžitě přehodnotila svůj manželský svazek z „neperspektivní“ na „snad to nějak půjde“ a o interupci odmítla přemýšlet. Mates to jako asi tříletý okomentoval slovy: Měl jsem se narodit jiným rodičům….“ A dnes zhodnotil své ranné dětství : „Otec byl pořád pryč a ty jsi se tvářila, jakože to je v pohodě.“

Každopádně se jevil jako velmi hezký, okatý, svéhlavý a inteligentní hoch. Já ho samozřejmě milovala nade všechno a jeho tatínka jsem definitivně poslala k šípku až v jeho asi čtyřech letech. Mezitím jsem ještě stihla porodit mu bratříčka, s kterým si fakt hezky hrál.

Jednou jsem něchala asi pětiměsíčního Šimonka vedle hrajícího si bratra na koberci a běžěla se vyčůrat. Vzápětí šílený řev a Mates běžící mi naproti volá: Mami, mami, já na něj vůbec nešlápl!

S dětmi jsem byla sama, bez alimentů a bez zájmu jejich otce asi pět let. Hodně mi pomáhali moji rodiče i když byli 200km daleko. S miminem v kočárku, Matýskem za ruku a batohem na zádech jsem měla cestování vlakem na jižní hranici našeho státu celkem natrénované.

Později, když už jsem jezdila autem a v naší rodině přibyl fousatý kamarád (můj druhý muž) si Mates s dědou domluvili, že u prarodičů bude bydlet i chodit do školy. Důvod? Tenisová kariéra.
Můj tatínek byl totiž veliký sportovec. Jenže se mu narodily dvě dcery. Do tenisu mě nutil celé mé dětství. Jenže já byla sice možná pohybově nadaná, zato ale naprosto nesoutěživá.

Své ambice ukojil tím, že se sám stal tenisovým trenérem a jeho „školu“ nakonec absolvoval nejen Mates, ale více či méně intenzivně i další tři vnuci.
Střídavě jsme každý víkend jezdili my za Matýskem a Matýsek za námi. Pobyt u prarodičů si nakonec prodloužil na dva roky i když slz u nedělního loučení bylo prolito mnoho. Tenis se naučil dost dobře, i když ho záhy po návratu vyměnil za streetdance a partu kolem tanečního klubu.

Devátou třídu už zahájil zase v Praze. Výchovné metody mých prarodičů jsou prostě vhodné pro minulé století. Ač jsem asi jako jediná na internátě disponovala bianko podepsanými omluvenkami od tatínka, nikdy jsem je nezneužila. Povaha či výchova? Nevím. Každopádně můj starší syn zahájil pubertu s velkou chutí poznat a vyzkoušet co se dá, a to se u dědy a babičky teda moc nedá.

Studovat se mu moc nechtělo a připravovat se na talentové zkoušky (výtvarné nadání jsem jasně viděla) už vůbec ne. Zvolil tedy ekonomické lyceum. Tam díky prospěchu na ZŠ nemusel dělat zkoušky žádné.
Během prvních pár měsíců na ekonomce ovšem zjistil, že by kvůli kamarádům a programování raději studoval ve třídě informatiky. Moje podpora spočívala v tom, že jsem zašla na ředitelství, zjistila, že je to možné a podepsala svůj souhlas. Matyáš obdržel kupu podmínek. Jestli to nakonec dopadne, nebo ne, mi bylo zcela fuk. Předala jsem kompetence a celkem se zájmem pozorovala, že když něco chce, dokáže si to zařídit.

Informatika mu šla, na tu se totiž nemusel připravovat vůbec. V ostatních předmětech to tedy už tak slavné nebylo. Na konci roku přinesl na vysvědčení sedm čtyřek a s úsměvem mě uklidňoval : Neboj, horší už to být nemůže!
A nebylo. Já se totiž celoživotně řídím jedním fyzikálním zákonem : Čím větší tlak, tím větší protitlak.
Mates tančil, pařil, kouřil, chlastal, miloval, doma moc nebyl a do školy chodil sporadicky. Já měla pouze tři zásadní požadavky:
1/ Domů choď vždy v pořádku!
2/ Nezačínej s tvrdými drogami!
3/ Postup do dalšího ročníku!

Možná to teď můžete vyhodnotit jako nezájem. Na svou obhajobu tedy uvádím, že jsme pořád měli k sobě blízko, panovala důvěra, probíhaly časté hovory o životě a já řešila sportovní kariéru mladšího syna, dostavbu domu, nedostatek financí a vlastní živnost.

Památná věta z této doby: „Mami, kdyby všichni studenti věděli, jak je snadné udělat postupové zkoušky, nikdo by do školy nechodil!“ Zkrátka, miláček byl najednou před maturitou a já trošku spanikařila. Šla jsem poprvé na rodičovské schůzky a dozvěděla se, že tedy z matematiky ani z češtiny Matyáš rozhodně neodmaturuje.

Obě paní profesorky se ve svých výrazech hodnocení celkem schodly. S profesorkou třídní jsem raději moc nediskutovala, neb bych jí svůj postoj stejně nevysvětlila. Když mi začátkem školního roku osobně telefonovala, aby mě motivovala k dohledu a kontrole…..řekla jsem jí, že Matyáš již je plnoletý a nebydlí doma. Lež jako věž? To ano, ale pro klid na bojišti nejlepší strategie.
Chápu samozřejmě, že dovést studenty k maturitě a vykopnout je ze školy je pedagogova vizitka. Profesorky dostaly ode mě pořádný pugét za svou trpělivost. Chápu, že míti plnou třídu takových studentů jako byl můj Mates, bylo by to na Bohnice.

Doma jsem komunikovala své obavy a názory profesorů.
„ Neboj mami, to bude v pohodě“. No a co myslíte? Bylo. V době maturit sice vůbec nespal (konečně se učil), ale vždy dorazil s vítězným úsměvem na tváři a poslední den mával s maturitním vysvědčením, na kterém byla nejhorší známka trojka.

Řádné denní studium na VŠ zdálo se mi býti celkem nepravěpodobné. Byl sice bezproblémově přijat do Suchdola na katedru informatiky…, prarodiče jsem udržovala v naději, ale čekala jsem, co bude. Na fakultu sice nastoupil, statut studenta získal, ale tím to skončilo. Skončil tedy i mamahotel. Bez emocí, dle dohody, ještě jsem mu pomohla se odstěhovat.

Střídal podnájmy, práce a brigády. Asi to nebylo jednoduché období. Musel se, krom toho, že se jídlo nelíhne samo v lednici, naučit spoustu dalších věcí.
Já to ovšem jednoduché taky neměla. Hájila jsem ho střídavě sama před sebou, před manželem a hlavně před prarodiči. Věřila jsem mu.

A trvalo to skoro tři roky! Jedno krásné jarní odpoledne přijel domů, pravil, že bude studovat ilustraci a komiks na Sutnarově akademii v Plzni a ukázal mi několik nových kreseb pro Komiks, který si začal pro radost svou i spolužáků kreslit už na střední. K O N E Č N Ě!

Ne, nezjišťovala jsem podmínky přijetí. Ne, nezjišťovala jsem počet uchazečů a počet studentů. Ne, nesledovala jsem přípravu k talentovkám. Občas jsem mrkla na novou stránku komiksu a věděla jsem, že na tu VŠ patří. Když Matyáš něco chce, tak si to prostě zařídí. Že to jde, poprvé zjistil, když šel za dědou, učit se tenis. Pak při přestupu na střední.

Jenže Mates je prostě Mates. Na Silvestra odjel pařit na chatu nějakého kamaráda. Na Nový rok vpodvečer telefonát. „Mami, mohla bys prosím pro mě přijet? Ty talentovky jsou už zítra!!!“
Fakt to zjistil až tam. Mezi pivem a marjánou naštěstí zabrousil na stránky fakulty. No, ono taky začít s talentovka v pondělí hned po Silvestru je myslím takové trochu předkolo, ne?
Ano, přijali ho (200 uchazečů, 12 přijatých), začal studovat myslím ve 23 letech, takže končil v 28. Chci vám  tím milí doporučit trpělivost. Teď bych tu cestu k diplomu mohla už zkrátit, kdyby…..

To nejhorší a nejzáludnější totiž mělo záhy teprve přijít.
V polovině druhého ročníku, před odevzdáním jakési stěžejní práce opět někde „odpočíval“ s kamarády. A opět telefon: „Mami, přijeď prosím pro mě, je mi strašně zle. Chci to vyležet doma.“ V pondělí doktorka diagnostikovala jakousi zapeklitou střevní chřipku s veledlouhým názvem. Víc jak 14dní to trvat nemůže….

Jenže miláčkovi lépe není a není. Naopak. Asi ctvrtý den k večeru vypadá zeleně, teplota ke čtyřicítce, zimnice, že se třese postel a vykřikuje : „Mami, buď u mě, já asi umřu“!
Připomínám, že mu bylo v té době 25 let a dosahoval výšky 185cm! V nemocnici na kapačkách se záhy sklidnil a po několika hodinách nás pustili domů, že mu vlastně nic není. Pozorujte, volejte, naschle.

Pozvolna se opravdu lepšil, začal jíst a po pár dnech se rozhodl vrátit do školy. Pojedu vlakem! Rozhodl. Jenže při cestě na nádraží zezelenal, zvracel a málem zkolaboval. Postel, dieta, klid. Zlepšení, rozhodnutí, návrat do Plzně.
Hurá! Jenže jsem si oddechla předčasně. Ani ne po týdnu opět telefon. V neděli. Zle a zle. Kamarádi spolubydlící všichni někde pryč, při ruce jen paralen, já 200km daleko.

Zavolal si záchranku. „Brnknu ti, až budu něco vědět.“
NIKDY jsem nečekala telefon s takovým napětím: „Přijeď pro mě prosím! Nic mi není, ale nezvládnu být sám. Potřebuju jet domů.“

Na příjmu v Plzeňské nemocnici pracuje osvícený doktor. Když syna vyšetřil zkrz naskrz a nikde nic….koukl na toho utrápeného mladíka a – poslal ho na psychiatrii! Tamního lékaře též musím pochválit. Ač byla již pokročilá noční hodina, udělal si na Matyáše čas a celé dvě hodiny s ním hovořil o zapeklitostech psychosomatiky, atakách úzkosti, přeměně v muže, přijetí zodpovědnosti a ještě asi mnohém. Každopádně jsem si v jednu v noci vyzvedávala v Plzeňské nemocnici šťastného syna. „Mám psychické problémy, ale neumřu!!!“

Našla jsem mu psychiatra i psychologa. Bral léky. Dozvěděla jsem se od bývalé tchýně, že v mládí trpěla podobnými problémy. CO BUDE DÁL?
Válení v posteli, četbě, počítačovým hrám a procházkám kolem Labe se věnoval už víc jak měsíc. Bylo třeba řešit školu. Návratu se bál. Netlačila jsem, věřila jsem, ale vypadalo to bledě. „Pojedu do Prahy za kámošema.“ Prohlásil jedno odpoledne. Představa hospody, piva a marjány v kombinaci s lékama se mi teda nezamlouvala. Ale kamarádi taky můžou občas pomoct, no ne?
Netuším, co všechno nad tím pivem probírali. Ale druhý den Mates rezolutně prohlásil: „Vracím se do školy!“

Chci zdůraznit, že někdy jsou prostě kámoši lepší, než doktoři či maminka. Kdo jiný mu může říct: „ Ty debile a co chceš jako v životě dělat? Koukej se vrátit do školy a nevymejšlej píčoviny! Učit se tam moc nemusíš, jen si kreslíš a dostaneš diplom!“

Prášky postupně vysadil a od té doby je nepotřeboval. Na promoci jsme se dozvěděli, že končí s červeným diplomem a dnes působí jako pan profesor na jedné nejmenované střední škole s výtvarným zaměřením.

Děti jsou prostě báječné a úžasné tak, jako my. Věřme jim, povzbuďme je, a nechme jim volnost a svobodu! Moc jim ty cestičky neumetejme. A včas je vyhoďme z hnízda!

P.S. S madším synem to bylo také náročné, také zajímavé, Ale samozřejmě úplně jiné. Ale o tom zase příště.

Jsem vášnivá malířka, experimentátorka, inspirátorka a objevitelka skrytých možností. Pomůžu vám namalovat váš první opravdový obraz a zjistit, že malování je hra plná vzrušení a dobrodružství. Můj příběh najdete tady.
  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Obraz? Chci to zkusit!

    E-book o tom, jak, čím a na co namalovat opravdový obraz.