Výchova synů v Čechách 2

Šimonek….

Narozdíl od prvního těhotenství bylo to druhé chtěné a plánované. Když jsem se po první velké manželské krizi rozhodla ve vztahu pokračovat, řekla jsem si, že by Matýsek potřeboval sourozence. Byly mu skoro dva roky.

Taky jsem si tehdy naivně myslela, že se dvěma dětmi je přece jen trochu víc starostí….což by manžel mohl uznat a konečně se začít trochu starat. Ó, ty svatá prostoto!!! Můj muž sice chtěl mít dětí plné hnízdo, ale zaujal neměnný postoj – však ty už si nějak poradíš!

A tak se narodil Šimonek. A byl to zázrak. Od prvních dnů spinkal celou noc, vůbec neplakal, pořád se usmíval, tulil, byl neobyčejně samostatný, nenáročný a šikovný. Matýsek se často vztekal, jeho tatínkovi se nedala věřit ani tečka za větou, ale já byla šťastná. Narodil se mi anděl.

Po nějaké době jsem ale usoudila, že dvě děti mi úplně stačí. To třetí, které mělo podobu jejich otce, jsem už nezvládla. Rozváděla jsem se, když byl Šímovi jeden rok.

Miláček byl neobvykle fyzicky odolné, neochvějně zdravé a sportovně nadané dítě. Vybral si basketbal. Záhy se stal oporou týmu ve třech věkových kategoriích a vysnil si budoucnost v NBA. Dětské sny….říkala jsem si. Jenže to jsem dost podcenila jeho vrozenou ctižádost.

Za zmínku z jeho ranného dětství ještě stojí lyžařský zájezd. Oba mí rodiče byli velcí sportovci a kluci lyžovali od tří let. Když byly Šimonkovi čtyři, naskytla se příležitost poslat oba na třítýdenní ozdravný lyžařský pobyt do Alp. Ozdravovat se sice neměli z čeho, ale protože jeli i Matýskovo kamarádi, chtěli jet. Několikrát jsem mluvila s vedoucí zájezdu o tom, že Šímovi jsou teprve čtyři roky…..byl tam jediný předškolák. Já jsem třetí týden bez dětí byla už málem na antidepresivech, ale Šimonek se vrátil s úsměvem a velkým diplomem : „Nejoblíbenější člen výpravy“. S holkama to zkrátka uměl od raného dětství.

Na začátku osmé třídy jsme se přestěhovali z Prahy do Lysé nad Labem. Trénoval v Nymburce a navíc ho USK (basketbalový tým) zařadil do týmu nadějí. Já miláčka vozila 2x týdně na tréninky do Radotína, neb dopravou by se tam dopravoval skoro tři hodiny.

Začala devátá třída, Šímovi bylo 15let a trenéři ho najednou přestali stavět. Klukovi ani mě ani slovo, ale celkově – nezájem. Šimon byl z toho docela v šoku, protože se mu začaly hroutit sny. Já byla dost naštvaná, protože jsem měla doma najednou místo spolehlivého sportovce nešťastného puberťáka.

Přímou řeč a jasné zhodnocení situace jsem opravdu z žádného trenéra nevymáčkla. Jen naznačovali, tvářili se zasmušile a uhýbali pohledem. Začalo být totiž jasné, že Šimon nepřeroste 185cm a povahou také není žádný rváč. Našli si prostě jiné favority. Šimon začal potichu mluvit o sebevraždě a hovory se mnou to nikam neposouvaly. Byla jsem vyděšená. Jdem k psychologovi!!!

„Máte neobvykle ctižádostivého a přemotivovaného syna maminko! Obvykle řeším opačné problémy“,,,,,pravil pan psycholog. Šímovi poradil, ať se vykašle na basketbal a vymyslí si kariéru spojenou s intelektem. Hurá!

Mami, půjdu na gymnázium, ale potřebuju doučování z matiky i z češtiny! No, pro intelektuální kariéru je gymnázium základ, to je jasné….ale jak to můj diagnostikovaný disortografik zvládne? Zvládl.

Na gymnáziu (Nad Štolou) úplně rozkvetl. O basketu nechtěl ani slyšet a vysloveně si užíval intelektuání prostředí a ctižádostivé spolužáky. Jenže co dál? Šímovi bylo jasné, že vyloženě studijní typ tedy není. Medicínu a práva vyloučil rovnou. Matika ho moc nebavila, věda nelákala….zato čím dál tím víc kreslil.

Rozhodl se pro Architekturu. Věděla jsem, že nemusím řešit nic. Zašel si na fakultu, přihlásil se na několik přípravných kurzů a když mu přišlo rozhodnutí o přijetí, vůbec se nedivil. Tak jsme to ani nijak neslavili. Rozhodnuto. Skvělá škola, skvělá budoucnost.

Jenže. O prázdninách před nástupem na vysokou objevil tablet a malování na počítači. Odborné termíny po mě nechtějte, nikdy jsem to ani neskusila. Někam poslal své první pokusy a vyhrál tablet pro profesionály. Bezva, měla jsem radost. Jen do té doby, než jsem zjistila, že soutěž pořádalo  americké studio a já mám zaplatit clo 3500,-Kč. Fain…kdo si hraje, nezlobí.

Jenže. Přišlo září. „Mami, já na tu architekturu nepůjdu. Chci dělat grafiku pro počítačové hry. Jenže to se u nás nikde nedá studovat. Jen v Americe. Přijímačky jsou v únoru. Připravím se a pošlu tam portfolio.“

Nevěřila bych, že takový moment někdy přijde, ale přesně tehdy jsem si řekla: „Ještě že nemá otce!!!“ Tedy rozumějte – takového otce, který se zajímá o osud svého potomka, podporuje ho a má tím pádem právo kecat mu do jeho rozhodnutí.

Já totiž, i když s nevyslovenými výhradami, rozhodnutí svých synů vždy akceptovala, ať už v jakémkoli věku. Ovšemže diskuse a tak. Ale – tvůj život, tvoje rozhodnutí, tvoje důsledky. Můj muž i Šímovo prarodiče se samozřejmě chytali za hlavu a kouleli očima. „ Tak na tu architekturu nastup a pak uvidíš….“
„ To bych na to, co chci dělat, neměl čas.“

Sny se totiž plní, jen když se je nebojíme uskutečňovat. To maminka chápe a uděluje půlroční „ochranou lhůtu“. Dodnes nechápu, jak vydržel 5 měsíců sedět denodenně až 16h u compu a kreslit a kreslit. Prokládal to akorát posilovnou, protože dobře vypadat, to je přece také důležité, že.

Přiznávám, že jsem ho sice podpořila, ale myslela jsem si, že během času „vystřízliví“ a nakonec bude studovat na nějaké méně prestižní fakultě….Pořád jsem si úplně neuvědomovala, CO MÁM DOMA.

Když jsem viděla, jak se z trochu neohrabaných kreseb mění jeho výraz v naprosto bravurní a profesionální kresbu, začala jsem se trochu stydět. Takhle jsem to sama nikdy neuměla a už umět nebudu. Šimon si samozřejmě stáhl portfolia nejlepších studentů a to své tam poslal až v momentě, kdy měl pocit, že je minimálně na stejné úrovni. ANO, do Kalifornie ho přijali.

Teprve poté jsme začali počítat faktické roční náklady. Ač mu udělili stipendium 20 procent, částka byla astronomická. „Mami, ještě to s nima proberu….“ Ne, netuším co jim napsal. Za dva dny přišla odpověď od šéfa nejvyššího. Vyjímečně vám udělujeme nejvyšší možné stipendium ve výši 45 procent!!!

Dá rodina dohromady milión na rok studia v Americe? Dala. Píše se o tom snadno, ale obnášelo to různé zapeklitosti. Například potvrzení banky o tom, že ty peníze jsou opravdu na účtu. Pro nás to znamenalo potvrzení asi z pěti bankovních ústavů. Šíma si mezitím udělal druhou maturitu na americkém gymnáziu v Praze, která byla také podmínkou přijetí a já se začala psychicky připravovat na to, ře miláčka rok neuvidím.

Je to moc peněz, nikam nejedu! Ano, Šimon je narozen ve znamení vah. „ Mami, nechci na sebe brát takový závazek. Umím toho už dost na to, abych se živil sám. Stěhuju se do Prahy! Tak jo…..

Krásný podnájem kousek od náplavky, slušný výdělek, žil si spokojeně. Jenže titul a vzdělání jsou pro dědečka prostě nezbytné. Nevím, co se dělo a jaké páky prarodiče uplatňovali, ale jednoho dne …

„Mami, zjistil jsem, že podobná škola jako v té Kalifornii je v Dánsku. Neplatí se tam školné a pobyt je mnohem levnější.“ ANO vážení, Šimon absolvoval tříleté studium The Animation Workshop na VIA University College v Dánsku. Dnes pracuje v Anglii, dělá přesně to, co si vysnil a kdoví, kam ho jeho cesta ještě povede.

Zapomněla jsem ovšem zmínit jednu už celkem úsměvnou epizodku. Před odletem do Dánska přišel s tím, že se mu vlastně nikam nechce!……“Učím se novými pracovními úkoly a vysokou školu nepotřebuju“. Tentokrát se ale klidná a chápající maminka změnila v protivnou ježibabu. „Koukej zvednout zadek a běž do světa! Neumíš si představit, co vše ještě nevíš a neumíš! Už jsi někdy slyšel něco o komfotní zóně? Jestli z ní potřebuješ vykopat, tak jsem tu!“

Vycítit, kdy jde o rozhodnutí dobré k osobnímu vývoji a kdy jde o strach či o pohodlnost je fakt těžké. Díky, že jsem touto citlivostí vybavena.

Možná jste již četli pojednání o ne-výchově mého staršího syna Matyáše. Jestli ne a chcete si to přečíst, tak zde. Ano, je celkem zábavné porovnávat tyto dvě naprosto odlišné bytosti. Jestli ale zpětně nad něčím přemýšlím, tak nad tím, co jsem mohla udělat jinak a lépe.

Kdybych Matyáše přesvědčila či přinutila jíti po základce na mnou vybranou střední školu (s výtvarným zaměřením) možná by ho studium bavilo. Možná by nestrávil čtyři roky v taneční komunitě mezi batly, pivem a marjánou. Nejspíš by ale skončil na stejné VŠ, i když o pár let dřív. Je jeho silné sociální cítění , nekonečná tolerance k odlišnostem a komunikativnost náhodná, genetická, nebo získaná v této divoké pubertální době?

Kdybych Šimona ve třetí třídě procpala do jazykové třídy, když neuspěl v rozzařovacích zkouškách…co by se změnilo? Dost těžce nesl, že zůstal ve třídě, kde se učili „jen“ angličtinu a to ještě velmi vágně. Cítila jsem rozzařování dětí v osmi letech jako nesmysl a myslela si, že mému sportujícímu disortografikovi bude lépe ve třídě bez velkých studijních nároků. Že by možná sport opustil dříve než v patnácti? Že by možná na gymnázium šel už v páté třídě? A co by se ve výsledku změnilo?

Milí rodiče. Buďte v klidu. Všechny cesty vedou do Říma. Moc ty jednotlivosti neřešte. Myslím, že je jedno, jestli se dostane do jazykové třídy. Jestli se dostane na víceleté gymnázium. Jestli se dostane kamkoli. Všechny cesty vedou – do dospělosti.