Samoživitelka už jsem byla

Milí, možná si díky vší té propagaci říkáte: Nj., umělkyně…ta si žije! Tak tady máte (pro ty, co včera nemohli přijet) jeden můj blog ze žhavé současnosti!

Když jsem byla samoživitelkou, živila jsem sebe a dva syny. Bydleli jsme v nájemním bytě a alimenty jsem si mohla tak akorát namalovat. Jenže mi bylo třicet a síly morální i fyzické jsem měla jak kůň do tahu.

  Dnes je mi skoro jednou tolik, Energie ubývá, do důchodu daleko a do tahu mě by zapřáhl tak leda principál v cirkusu kuriozit. Nejspíš jsem na tom jako mnozí z vás. Potřebuju víc peněz než dokážu vydělat jako OSVČ tím, co mě baví. Co s tím?

 No jasně…reklama, marketing, sítě, tvorba image. Jenže to je právě to, co mě nebaví. Nebaví? Slabé slovo. Dokážu se pochválit, dokážu hodiny povídat o své práci a o tom, co cítím. Ale jsem důsledně nedůsledná. Vlastně tak nějak bojkotuju sama sebe a rozebírat u psychologa se mi to fakt nechce.

Takže – přátelé – HLEDÁM PRÁCI!

Ne, nebudu vám zde vypočítávat, co všechno umím. Na trhu práce jsou to celkem nepoužitelné dovednosti až snad na to, že celkem ráda a snad dobře řídím. PC ovládám pouze uživatelsky a bez nadšení. A jazyky? Rozumím a částečně komunikuji rusky. (Žalko – tolko pa rusky).

  Jsem realista, tak jsem si sestavila seznam toho, co dělat fakt nechci nebo nemohu.

Nechci pracovat s dětma . Z naivních představ o malých roztomilouších mě vyléčila má několikaletá praxe v jeslích.

Nezvládnu nic fyzicky náročného.

Nechci celé dny ťukat do PC.

Nemohu dělat dealera čehokoli.

Hospodyni a uklízečku bych taky potřebovala.

Budu jezdit s Rohlíkem! Nadšeně sděluji jednoho večera svému drahému. Inspiroval mě můj první muž. Lákala jsem ho před časem na abiturientský sraz (byl moje první velká a zároveň studentská láska) a on mi nadšeně vykládal, jak jezdí s Rohlíkem a poprvé v životě (v 58 letech!) se mu adekvátně finančně vrací energie do práce vložená – inu – výtvarník!

  Zanedlouho tedy sedím s milým mladým mužem v rohlíkovém autě a nestačím se divit. Lukáš jednou rukou řídí, druhou obsluhuje aplikaci pro komunikaci se zákazníkem a v druhém telefonu navigaci. Klik a klik. Cesta – jedna mapa, vchod do domu druhá mapa, poznámka k doručení v aplikaci, SMS, zavolat, naskenovat tašky, vratné obaly, vynést do druhého patra…..Jedééém! Žádné zdržování! Další trasa se zadává za jízdy…zavolat zda můžeme přijet o 4 minuty dřív, ještě doplnit palivo a vykomunikovat s dispečerem nahrazení směny. 10-13 zastávek za jedno tříhodinové kolečko.

Je jasný, že tříhodinové kolečko by se v mém podání roztáhlo na hodin nejméně pět. Kampak na mě s naplánovanými časy a limity!

 Představila jsem si, jak za jízdy bravurně přehazuji brýle na čtení a na řízení, bezproblémově ovládám mapu s aplikací a pak radostně vybíhám do nevímkolikátého patra….no TY VOLE?!?!?!

  Kdyby pánové od policie jeli jednu jízdu s Rohlíkem, telefonování za jízdy by přesunuli do kategorie naprosto bezpečných činností.

  Můj první muž velmi vyrost v mých očích, že je této práce schopen. Nesrovnatelně lépe mu nejspíš ještě slouží nohy i oči, o pružnosti intelektu nemluvě. Také jsem ho náležitě pochválila. Pravil, že nakládání v časovém limitu, strkáni s Uberem na silnici a dohady s mladými, dravými manažery bere jako duchovní cvičení.

CHA! Obratem ze mě vypadl slogan: Jezdi s Rohlíkem, staň se guru profíkem!

  Vlastně se potencionálním zaměstnavatelům vůbec nedivím, že na ženy po padesátce koukají trochu úkosem a s obavou. Naučily jsme se totiž šetřit. Energií, nadšením, obdivem, vděkem….penězi bohužel také. Kdyby se spánkem a odpočinkem peníze samovolně obnovovaly tak, jako energie…ženy po padesátce by do práce, která je moc nebaví nikdo nedostal ani bagrem.

  Zase jsem tedy otevřela stránky s nabídkou zaměstnání a oko utkvělo na informaci: sestavování kulturního programu pro seniory a jejich doprava na akce v osmi místném autě. To je ONO! Kultura mě baví, staroušky mám ráda a s velkým autem si poradím. Ne, nebylo mi divné, že pozice má název “vedoucí”. Ne, nebylo mi divné, že nabízejí plat 30-40 000,- Dle návodu jsem sestavila životopis, dokonce i cosi jako motivační dopis. V naději, že zapůsobí má sofistikovaně oduševnělá podoba jsem to doplnila zdařilou fotografií a odeslala.

A – nic.

Po třech týdnech telefon. Máme na zítra objednané adepty na pohovor a jeden se omluvil. Nechcete přijet? Chci. Dámy na mě čekaly hned dvě, na stole občerstvení jak pro velvyslance. Záhy však vyšel najevo rozdíl mezi našimi představami. Ony hledaly vedoucí celé pobočky a já si představovala práci iniciačního pracovníka. Vylíčila jsem jim, jak by nejspíš vypadaly mnou sestavené výplatní pásky a za to, že jsem jim zařídila úsměvnou vsuvku ve dni plném ambiciózních manažerů a manažerek jsem dostala na cestu koláček.

Tak co do třetice?

  Opět domov důchodců, tentokrát přímo v místě bydliště a opravdu, opravdu hledají iniciačního pracovníka. JO!

Sympatického pana ředitele jsem rozesmála odpovědí na otázku co jsem v posledních letech dělala. Chtěla jste se uživit jako samostatný výtvarník? Cho chóóóó. No dobře. Naivita není nepřekonatelný mravní nedostatek. Získala jsem pozvání na zkušební pracovní směnu.

  Jenže. Den předem jsem se připomněla – jsem přece zodpovědná, komunikativní osoba, že….a vzápětí volala paní vedoucí, že moje budoucí kolegyně je nemocná a neměl by se mi kdo věnovat a…a…a…mám zavolat za týden. Na otázku jak si jako adept stojím, mi řekla, že mi nemůže říct NIC. Hmmm

 A dnes odpo, když jsem věšela obrazy před mou první pražskou výstavou – SMS. Psala mi majitelka cukrárny na náměstí, která před časem sháněla floristku do budoucího obchůdku s květinami. Tehdy jsme si psaly, a ona už se neozvala. Teď mi píše, že její plány mají konkrétní podobu a ráda by se se mnou viděla. Že nejsem floristka? Má inspirace – Pipi Punčochatá říká: “To jsem ještě nezkusila, to mi určitě půjde!”

  Dnes už vím, že na pilu nesmím tlačit. Pustím přání do vesmíru a sleduji jemné náznaky a zprávy, které mi život předkládá. Fakt je ten, že abych byla svázaná pracovní dobou a měla šanci jednou …možná…dostat trochu vyšší než ten nejnižší důchod si přeje víc můj manžel, než já.

  Já si přeju volnost, svobodu a spoustu času na realizaci nápadů, které mi vesmír neustále cpe do hlavy. Ovšem taky si přeju účet v plusu, abych se nemusela držet zpátky při nákupu barev a pláten a kamenů a dřeva a zlatých plátků a…a….a…a tak to prostě my umělci máme. Tak co se mnou, živote?

(červenec 2024)