Na začátku nového roku 2020 se ocitám v Rajhradu u Brna, v klášteře sester Tešitelek na kursu Duchovní obnovy a psaní ikon. Tvorba ikony je především modlitba – upozorňuje mě předem Martin. Aha.

   Na kursu jsem totiž jediná nepraktikující a pravda….připadám si zpočátku mezi 17ti katolíky, jednou pravoslavnou a dvěma řádovými sestřičkami poněkud nepatřičně. Poprvé v životě si jdu při mši svaté pro požehnání a poté půl hodiny brečím vděkem.
   Bez církevní příslušnosti, nepraktikující, nepokřtěná. A přesto Ho cítím tak blízko, tak skutečně, tak opravdově. A po všech těch nešporách a adoracích a krásné mši svaté, kterou jsem denně absolvovala vím, že na tom nic nezměním.

   Dost mi totiž vadí neustálé církevní zdůrazňování toho, jak jsme nicotní a hříšní. Ježíši smiluj se…..oroduj za nás….pros za nás…..Myslím, že jsem se dostala k Bohu tak blízko opakem toho, co církev po svých farnících chce. Pracuji méně a dovolím si být líná. Jsem neposlušná. Poslouchám jen své tělo a své svědomí. Uvěřila jsem sama sobě, své síle. Miluji sebe samého a až pak svého bližního. Jsem velkolepá!

   Stvořil mě přece k obrazu svému a je laskavý, je milosrdný. Dovolím si, dovolím si, dovolím si!!! Pokora? Obrovská. Ovšem jen vůči Jeho vůli, kterou cítím ve svém svědomí. S Bohem prostě raději komunikuji přímo, ale nepopírám, že již sepsané modlitby a příběhy mi mnohokrát pomohly a pomáhají.
   Jako Lehkoživka (20let tvůrčí práce)jsem chtěla rozdávat úsměv a radost. To vůbec není málo a myslím, že se mi to dařilo. Ale dozrála jsem k tomu, že toužím vzbuzovat vědomí Boží přítomnosti v každém z nás. Jak? To se ještě ukáže. Znám úkol, znám prostředky a nějak to už s Boží pomocí pospojuji! Těšíte se? Ó, já se těšíííím. Život je zázrak.