Inu...už se k vám možná doneslo, že závěrečná lekce ve škole bojovníků je: NEBOJOVAT! Pro příklad uvedu tři jména a vy můžete dosadit mnohá další. Mahatma Gándí, Václav Havel, Dalaj Láma. Už je to trochu srozumitelnější?

   Dosud jsem tu kapitolu s nadpisem NEBOJOVAT vždy jen tak letmo prolistovala. No jasně, vždyť vím, vím co umí ego, vím, že provaz tlačit nelze, vím, že bez úsilí se vše daří lépe, na pilu se nesmí tlačit a jen propuštěná přání se plní.
   Své velké bitvy jsem už dávno dobojovala. Vám, kteří jste v procesu, přeji čas a klid k nacítění se do Michaelovy energie. Záměrně nepíšu čas k zamyšlení. Protože vážení, myslet, myslet bychom měli méně! Mozek vyprodukuje vždy jen zákeřnější strategii či účinější zbraň. Myslíte, že vítěz horkých bitev se vždy jako vítěz i cítí?

   Dobojováno. Tak proč mě tak provokuje Michaelovo zdvižené obočí? Nejspíš proto, že stejně jako není malých rolí, není malých bitev. Denodenně nás život staví do situací, kdy startujeme, musíme zabojovat a rozhodně to nesmíme vzdát. CHA! Taky vás vychovali jako holku do nepohody či chlapa, co něco vydrží?
Kouknu na Michaela a slyším: „Ivko, co zase blbneš? Proč se zas tak snažíš? Vždyť víš, že se ničeho nemusíš bát!“
   Čím dál častěji, s nadějí, láskou a vírou, s vlastní poznanou sílou, se mi daří podívat se Michaelovi do očí a říct: „Já vím!“

   S láskou Ivana (alias Xena za zenitem) a Michael