Již více jak dva měsíce mám doma nechodící tchýni, 85 let, mentálně zmatenou a v terminálním stadiu rakoviny. Úvod do situace jsem popsala zde.

S babi je ale každý den dobrodružství.

A mě to nutí zase něco napsat, protože nic moc jiného dělat nezvládám.

Babi upadá do zloby, zášti a nenávisti většinou odpoledne, či večer a nejspíš to souvisí s bolestí a únavou. Ale dnes to bylo pozoruhodné už od rána.

Babi tak co, jaká byla noc?

Krc – moch!

??? Co říkáš babi? Nic moc?

NE! Krc – moch!

Aha….

Mezi čajíčkem, kafíčkem, rohlíčkem, jogurtem, pilulkama, plínkama, inzulínem a kapičkama jsem si tuto úžasnou skrumáž souhlásek poznamenala. Přišla mi pozoruhodná. Jenže za chvíli:

Uteklo ti maso!

???

Boty ti jdou do pudinku!

???

Máš ten dort nafukovací?

Na další pozoruhodnosti si nemohu vzpomenout, i když jich ten den bylo ještě několik. Pak naštěstí následoval spánek až do 16 ti hodin. Babi leží převlečena, v bříšku polívčičku, pokračujeme rajskou a knedlíčkem. Jenže po několikátém soustu začínám pozorovat, že to jaksi není ONO.

Babi, chceš ještě? „ NE! Sežer si to sama!!!“. AHA.

Zbytek dne má babi náladu dobrou, …dokonce zpívá, ale radši se k ní moc nepřibližujeme. Stojíme s manželem za přivřenými dveřmi a nevíme, zda se divit, nebo se smát.

Každopádně při árii – „Ach, jsem tak úúúžasná, – ach, ty jsi č….ráák!“. Nám oběma podklesávají kolena a radši se přesouváme na gauč do obýváku. Další perly už poslouchají jen hejna myší, které v ložnici máme. Babičce totiž neustále kradou peřinu, jak tvrdí. Co bude zítra?

Ráno babi ochotně pije čajík s kapičkama, ale netváří se zrovna vstřícně. Vzpomněla jsem si na její vzornou spolupráci s pí Dr i sestřičkou a nápad, který mi bleskl hlavou, jsem ihned realizovala.

Tak co, paní Knapová, jak se dnes cítíte?

Nejdřív změříme cukr a pak vás převleču, ano? Ano, ano sestřičko,,,,Vy máte se mnou starostí!

Tento přístup se velmi osvědčil. Od toho rána jsem sestřička, babičce vykám a zdá se, že nám to oběma vyhovuje. Jenže včera večer: „Vydržte paní Knapová, ještě vás namažu, ať se neoprudíte“. „Co blbneš Ivano, proč mi vykáš???“

Nechceme moc myslet na to, jak babičce asi je, když upadne do zloby a říká co říká. Rozhodně si nic z toho nebereme osobně, ale někdy je to fakt těžké. Zvlášť pro mého muže : „Všechno jsem ti dala, život obětovala a teď? Necháš mě tady hladovou ležet na ulici…!!!!“

Jirka přijde z práce, jde maminku pozdravit a je konfrontován:

„ Musíme si vážně promluvit “

???

„ Proč jsi zabil toho vietnamce? “

Babi má tedy detektivek načteno i nakoukáno dostatečně, tak si celé dny, v době kdy nespí, přehrává krátké epizody. Vždy je ovšem v roli oběti a vypovídá před soudem či na policii. „Pane kapitáne, to je taková hrůza….to si ani neumíte představit!“

Často teď přemýšlím o tom, proč.

PROČ je přítomnost starého, nemohoucího člověka v domácnosti tak vyčerpávající. Té „faktické“ práce kolem totiž zase tolik není. Přebalit, nakrmit, umýt, podat léky. No, dvě a půl až tři hodiny denně to zabere. Ale kdybych dělala 3h denně jakoukoli jinou práci, rozhodně by to nebylo tak únavné.

Přemýšlím nad programy, které jsem si nechala společností nasadit do hlavy.

Když se komukoli svěříte, že pečujete doma o nepohyblivou maminku, následuje soucitný pohled a věta: „ A jak to zvládáte?“

Srovnejte s ženou, která si právě přivezla domů z porodnice miminko. Děti mám dvě a když se vrátím ve vzpomínkách cca o 30cet let zpět, bylo to rozhodně náročnější, než teď péče o babi.

Ale nikdo se soucitně nedíval!

Naopak.

„To je radosti!“

„Gratuluji!“

„ Ty se máš!“ – A já, s bolestně citlivými, ožužlanými prsy a padajícími víčky z nevyspání, radostně přikyvovala.

Zkouším si to v hlavě prohodit. Věta : „A jak to zvládáš?“ je po nějaké té úvodní gratulaci pro čerstvou maminku celkem vhodná. Ale zkuste říci více – či trochu méně unavené ženě po padesátce, šedesátce…..která raději, než by tatínka nechala v LDNce (léčebna dlouhodobě nemocných), dohodla si částečný homeofice a vzala si ho domů…..:“To je radost! Gratuluji!“

Souvisí to snad s tím, že vidět a prožívat vývin a růst je radostné, kdežto účastnit se zániku v přímém přenosu se nikomu nelíbí? Možná.

Každopádně si dotěď živě pamatuji, jak jsem spěchala k postýlce miláčků, toužíce je vidět dřív, než svůj vlastní pomačkaný obličej v koupelnovém zrcadle. Potěšít se pohledem na spánkem vyžehlené andělské xichtíčky a možná zachytit první ranní úsměv.

…K babičce tedy nespěchám.

Mateřský instinkt je ten nejsilnější. Nejspíš ano. Ale proč nás tedy příroda, když to umí takto pěkně zařídit, nevybavila trochu silnějším instinktem k pečování o potřebného? K přežití druhu jsou potřeba mláďata, ne staroušci. To je jasné.

Každopádně jsem vždycky měla ráda všechny své „věci“ jaksi v pořádku. Když tomu tak nebylo, věnovala jsem nadstandartní péči a energii tomu, aby to konečně jaksi zapadlo do mnou nastavené normy. Ta touha – mít věci v pořádku…je myslím mezi námi ženami celkem rozšířena, i když normy toho, co je v pořádku jsou nastaveny různě.

Mám tedy těch „svých věcí“ celkem dost.

A jakmile přibyla do mé kompetence babička, vytvořila jsem si další normu.

Babi bez bolesti, v čisté posteli, se suchou plínkou a plným žaludkem, bez pocitu samoty…..Jenže mé drahé tchýni jsou mé normy jejími slovy: u pr…. a denně mi do toho „hází vidle“.

DNES

moje vize: Snídaně a konverzace o psech, protože ty babička miluje.

Já : Babi, víš, že Ernie (náš 40ti kilový čtyřnohý miláček) rád leží na tom koberečku, cos mu dala?

Babi: Proč jsou psovodi tak velcí? …..Chtělo by to pivo!

Já: Babi, chceš se napít piva?

Babi: Jirka vodu nepije!

Já: Chceš ještě něco k jídlu?

Babi: Dala bych si Nováka. Nováková je mrcha. Cha chááá NO – VÁ – KA! NO – VÁ – KA, NO – VÁ – KA!

Po přečtení mého předchozího blogu se mi ozvala má skvělá jesličková šéfová a čarodějka. 

Zkoušela jsi homeopatika?

Na sebe, nebo na babičku? Babi má 12 druhů léků k polykání, náplast proti bolesti na zádech, 4x denně injekčně inzulín….nenapadlo mě k tomuto chemickému kokteilu přidat homeopatika.

Mám tu Arzén, který pomáhá smířit se s konečností…..

HOMEOPATIKA jsou INFORMAČNÍ médium vážení!!! Předpokládám, že všichni víte, jak fungují.

Všem jemnohmotným metodám fandím, neb jsem pevně spjata se zemí a selský rozum je mou přirozeností. Nad babiččinou postelí visí ikona Nanebevstoupení, mnou vlastnoručně malovaná a o pokojný odchod se modlím často, i když v tichosti, aby mě neochvějně ateistická babička neposlala – víte kam.

Máloco je v životě jednoznačné.

A v léčbě čehokoli to platí dvojnásob. Co způsobily nové léky a co nastavení mysli? Ten den, co jsem babi začala podávat homeopatika, dostala též jiný lék na zklidnění. Každopádně je již týden bez záchvatů zloby i bez výlevů sebelítosti.

To ovšem neznamená, že by celé dny spala či se pořád usmívala a zářila spokojeností. V čase bdělosti většinou pusu nezavře a o tom, jak vystihnout okamžik mezi dvěma slovy a vpravit do úst lžíci polévky bych také mohla napsat celou stránku.

Další kapitolou jsou její požadavky a úkoly.

Při mazání nožiček vymyslela výlet. Figurují v něm děti, Praha, balón ….. „Vyhlaš rozhlasem, že to děti mají zadarmo!“ Po nějaké chvíli se vracím s čajem. „Už jsi to hlásila? Nic jsem neslyšela!“

Co myslíte? No ano….stojím v kuchyni, aby mě babi neviděla, ale slyšela a hlásím rozhlasem!

Co by člověk pro tchýni neudělal, že jo? Navíc, když ta moje je horkovzdušná!!!

s láskou Ivka

…a ne, nejsem nijak výjimečně obětavá a tak. Jsem pozorovatel. Podmínky mi byly dány a mě zatím pořád baví pozorovat sebe sama, co se mnou a mou energií okolnosti provádějí.

A jak to to všechno dopadlo?