Od konce ledna mám doma nechodící tchýni.

   Jak a proč jsem popsala v minulém blogu, ale ten kdo ví, ten kdo měl doma svého starouška, ….si možná při čtení řekl: Jen počkej! Ano, situace se mění.

Momentálně babi už není vtipná. Občas snad jen náhodně a nechtěně. A to jsem si ještě před dvěma týdny říkala, že to snad budu zapisovat.

Babi mžourá po několikahodinovém denním spánku. Když mě zaznamená mezi dveřmi, vytřeští oči a zvolá: Ty jsi přijela na motorce?!

Rozhodně již splňuje několik bodů z podmínek k hospicové péči. Většinu dne prospí, na posteli už se ani neposadí, ani sama nepřevalí, je dezorientovaná, zato chuť k jídlu ji neopouští. Napichuji jednotlivá sousta na vidličku a babi mezi mlaskáním konstatuje:

Tady je dobrá hospoda!

Už skoro týden ji (po šíleném záchvatu zloby) kapu do čaje 3x denně 3 uklidňující kapičky. Přesto včera večer zase vplula do agrese. Měla jsem službu v jeslích a u babičky byla celý den její dcera Hana. Ty dva dny v týdnu, kdy jsem v práci a u babičky mě nahrazují její dcery si užívám i večer. Babi má prostě jinou pečovatelku. Včera Hanka přišla: „Prosím tě, jdi se na ni podívat. Nechce se nechat přebalit, ale do rána ji takhle nechat nemůžeme, ležela by v mokru.“

Už první pohled prozrazuje, že babi není o.k. Místo pusy rovnou čárku, čelisti zaťaté, ruce křečovitě svírají hrazdičku postelové šibenice.

Jdi ode mě, ty mrcho!

Já dobře vím, čím mě tady trávíš, ty stará ku…! Ty nejhorší nadávky mi létají kolem hlavy následovány madlem postelové šibenice, kterou babi vší silou proti mně mrští. Hmmm, odkrývat peřinu tedy nebudu, ještě by mě kopla. Vracím se do kuchyně a kapu do stříkačky s hadičkou uklidňující kapičky. Až deset, říkala sestřička. No, ale kolik z těch deseti se mi podaří vpravit babi do pusy proti její vůli tak, aby je spolkla? 11,12, 13…..stačí.

Vyrážíme „na zteč“ s Hanou obě. Hana chytí ruce, já strkám tenkou hadičku babi mezi zuby a mačkám stříkačku. POLK! Uf! Babi sice prská zbytek tekutiny jako vzteklá kočka, ale něco spolkla. Počkáme….

Po 15ti minutách jdu na výzvědy. Tak co babi, můžu ti vyměnit plínku? Vždy seriózní a distingovaná stará paní mě zahrne další sprškou nepublikovatelných nadávek. Fakt pozoruhodné! Já bych to bez přípravy takhle nedala. Ten repertoár!!! Leč zdá se, že i když nadávkami je v pokoji husto, tělo se zklidnilo. Babi nerozhazuje rukama, ani nekope…..Uděláme co je třeba.

Spí celou noc a ráno se budí s úsměvem. Babi, ty jsi se vyspala dorůžova! Já jsem růžový sad! Odpoví babička.

Dnes bude krásný den….

Další semestr ve VŠ života a péči o seniora nese název:

Dávej bez nároků!

Zní to celkem normálně, že? Snadno. Prvoplánově si snad každý pomyslí: To přece umím! Děláme to všichni. Zvlášť, pokud máme děti. JENŽE! Teprve teď, s mentálně popletenou babičkou, zejména ve chvílích, kdy je posedlá zlobou, si uvědomuji, co to vlastně znamená.

Dítě se na vás usměje. Puberťák třeba ne…ale pak přijde, ve slabší chvilce, kdy to nečekáte….dává vám důvěru. I ta němá tvář přiběhne s radostí, protože si pamatuje, že….Zkrátka. Buď dostáváte na oplátku něco okamžitě, nebo budujete vztah budoucí.

U seniora v paliativní péči o budoucnosti nemá smysl mluvit a okamžik TEĎ je mnohdy zakalen bolestí, zmateností, zlobou. Paměť nedosahuje ani do minulé hodiny, natož do minulého dne. TOTO je dávání bez návratnosti v praxi. Vyčerpávající? To teda!

Ale dovede vás to k určení a uvědomění si toho, proč je to dávání vlastně moc hezké.

S láskou, ivka.

P.S. Další peripetie s babičkou ….jak to bylo dál?