To si teda nemyslím!

Milí!
Právě mi bleskla hlavou podobnost situace z dětského kursu s utvářením našich životů. Je to tak krásně příkladné a srozumitelné, že se s vámi o to musím podělit.

Dětem do práce nijak nezasahuji, jen dávám návrhy, chválím a zdůrazňuji, že můj názor a jejich názor jsou stejně důležité. JENŽE těžko vysvětlit, že když můj návrh neakceptují, když prosadí svůj názor na věc…. NESOU ZA TO ZODPOVĚDNOST!

Děti totiž automaticky předpokládají, že se jim dílo podaří. To je fain, optimismus je na místě. Ale bohužel se často stává, že práce za jejich ideální představou jaksi pokulhává. Ano, od toho jsem tady já. Poradím, něco navrhnu…..Málokdo udělá přesně to, co doporučuji já. Ale většinou tak nějak podobně to uchopí a s výsledkem jsou spokojeni.

Jenže jsou jedinci s jasným názorem. „To si teda nemyslím“ slýchám docela často. Hmmm. Ze začátku mě to trochu překvapovalo, protože takovou větu bych si já v dětství nedovolila říct učitelce ani ve snu. Ale fain. Má vlastní názor. Jiná generace. Sebevědomí je na místě. Akceptuji. Udělá si to po svém.
Ale najednou – pláč. Nebo vztek. Dítě není spokojeno s výsledkem. Nastupuje docela stres a náročné řešení situace.
Mým cílem je, aby dítě z lekce odcházelo spokojeno. Aby se doma chlubilo vysledkem své práce a rodiče ho mohli UPŘÍMNĚ pochválit. Jsem přesvědčena, že to se pozná. Ta upřímnost.

Mým cílem je dodávat dětem sebevědomí a sebehodnotu.

Fakt celkem trpím, když vidím krásně rozpracovaný obraz a miláček to v další půlhodině celkem zabije. Stačí, když vidím, že několika drobnostmi by se výsledek dal o třídu povýšit, ale malý autor už to považuje za hotové a o další práci nechce ani slyšet. Strkání s těmi malými velkými egy je to, co mi bere energii a z čeho jsem po lekci celkem vyžízená.

A co když jsou pro ně ty lekce zodpovědnosti důležitější než veškeré malování?

Mnozí z nás, dospělých si totiž stále myslí, že jejich názor, jejich plány, jejich rozhodnutí….jsou ty jediné správné. Ne, milí, nemyslím si, že ještě v padesáti máte poslouchat maminku, paní učitelku, šéfa, pana presidenta…..atd., atd., atd. Prostě skuste JENOM poslouchat. Nebo spíš NASLOUCHAT!

Veliké klišé je, když napíšu, že máme poslouchat BOHA. Ale zkuste si vážení představit, že Bůh opravdu chce, aby jste namalovali něco úžasného! Náš život je tím obrazem. Náš život může být úžasné a obdivované veledílo! Dostali jsme všechny barvy, štětce, a čas….čas je plátnem.

„Nezasahuju. Jen občas poradím, navrhnu….tvůj názor je stejně důležitý jako můj! A víš co? Nauč se zodpovědnosti, dokud jsi malý. Já se totiž, na rozdíl od Ivany, tvým neúspěchem fakt nestresuju!“