Já nic nechci!

Já nic nechci!
Ach jo! Kolikrát já už tohle slyšel!!! Lež jako věž a ani se u toho nezačervenají!
Dneska zase. Drnčela mi slova těch vyčerpaných pečovatelek v hlavě celé dopoledne.
Po té první úvodní větě, následuje totiž celá litanie proseb. Chtějí zdraví pro toho,
lásku pro tamtoho, práci, lepší práci, maturitu, dítě, odpuštění, smíření, sníh nebo
zase suchou silnici, konec války, novou vládu a bůhví co ještě.

Bůh ví? Jenže já právě nevím! Dělám co můžu. Jenže lidi si přejí hrozné nesmysly,
většinou v přímém rozporu se záměrem a posláním, které jsem jim dal, než jsem je
tam poslal. Například si přejí žít co nejdéle, i když jejich život stojí za starou
bačkoru. Nebo – chtějí být zdraví i když jejich tělo neví, jak jinak než nemocí má s
nima mluvit, když neposlouchají.

A ty báby „jánicnechci“ mě teda štvou ze všech nejvíc. Už jsou tam každá fakt
aspoň podesátý a pořád nepochopily ani základ. Pořád strkají nos do cizích věcí a
snaží se žít cizí životy. Své poslání odstrčily, nebo ho vůbec ani nepochopily.

Pořád si hýčkám naději, že mi jednou někdo řekne….: „Já nic nechci. Všechno
mám. Díky Bože.“ – a konec. Chápeš? Šlus. Ende!
Občas se totiž objeví jedinec, který takhle začne. Já zpozorním….a pak zase místo tečky čárka, nebo pomlčka. I ti,
kteří se alespoň občas dostanou docela vysoko a jejich energie se dotkne mojí, si
myslí, že neuškodí o něco poprosit. Cítí se pak nejspíš nějak lépe…možná důležitě či
povzneseně? Každopádně informace házím dolů nepřetržitě a opakuju jim to zas a
znova….: Všichni všechno máte – já JEN miluji! A – PRD. Kdybych mohl něco cítit,
tak mám fakt depku.

Než je pošlu, všechno jim dám. Jsou dokanalí do poslední molekuly. Žádná duše
neřekne: „Já nic nechci.“ Všechny touží dál se učit. Všechny touží mít nějaké nadání
či talent. A to se ví, vyberou si pohlaví. Pak si na základě svého seznamu domluví
všechny podmínky a zapeklitosti a nepříjemné události….napíšou rámcově scénář a
domluví si vzájemně hraní negativních rolí. A je to tedy šrumec, to ti povím. Ale do
toho už jim nekecám. Oni totiž potřebují pořádné nepříjemnosti, ba i tragédie, aby se
něco naučili! A všechno to ponižování, zakazování i násilí si tady předem domluví,
představ si!

Jenže. Při prvním nádechu to všechno zapomenou! To je prostě Amnézie s velkým
A. Žijou prostě proto, aby si vzpomněli, co vlastně chtěli. A je to teda fuška! To mi
věř. Představ si – vymysleli si peklo….říkají tak těm nejhorším nepříjemnostem a
někteří se utěšují tím, že po smrti je též někde peklo a půjdou tam ty duše, které jim v
životě nejvíc posloužili! Ty, s kterými si před zrozením domluvili, že jim v případě
potřeby provedou co bude třeba.

A teď si představ, že oni tu Amnézii ještě oslavují !!!
Oslavují tedy i moje narozeniny, to je fakt. A navymýšleli si kolem toho takových
blbin….Představ si, že uříznou stromek, donesou ho do domu a dávají pod něj
dárečky. Ale jo, je to hezké, je u toho hodně radosti. Až na ty báby „Jánicnechci“.
Nejsou schopny si říct ani o čokoládu. Je to s nima fakt složité. Přitom očekávají, že i
ony pod tím stromem něco najdou.

Samozřejmě to svoje Jánicnechci doprovodí dodatkem. Třeba – Já nic nechci – Jen
abys odmaturoval. Nebo – Jen abych už měla to vnoučátko. Nebo a to je teda vrchol:
Já nic nechci – Jen abys byla šťastná! No to jí může rovnou nasypat utrejch do kafe.
Kéž by si pamatovali aspoň to. Že trvalé štěstí prostě nemůže existovat. Toho se
dočkají zase až doma. Až se vrátí. A proto se nemusí ničeho bát. Nakonec vždycky
přijde klid. Spočinutí. Štěstí. Na konci je jen LÁSKA.

Hele, tak já už musím. Přece jen – mám ty narozky…tak tam za nima na chvíli
zajdu. Třeba zrovna dnes, někde….potichu….to uslyším. Bez čárky a bez pomlčky.
Já nic nechci. Všechno mám. Díky Bože!